Oldova životní cesta

OLDA PAST 4 72Narodil jsem se v sedmdesátém roce, v posledním domě jedné malé vesnice. Rodiče tam vlastnili starý, hodně zpustlý statek, který měl jen dvě malé obyvatelné místnosti, opadanou omítku, a pro vodu se muselo chodit s kýblem ke studni. Ovšem co bylo úžasné, byl plný zvířat. Ovce, kozy, čuníci, drůbež a jiná havěť. No a samozřejmě v takovém domě museli mít i koně. A tím to všechno začalo.

OLDA PAST 1Táta prý jezdil odmala. Jeho otčím byl cvičitel a koňák, a máma byla holka z oddílu. Když jsem byl škvrně, máma zapřahala vysloužilou klusačku Dášu do bryčky, na kozlík posadila moji o čtyři roky starší sestru a společně pak objížděly vesnice a vykupovaly kůže. Táta bohužel hodně pil, byl to gauner a desperát, který měl pořád opletačky. Nikdy člověk nevěděl, co udělá. Jednou odjel na motorce do hospody, tam ji směnil a vrátil se na koni. S tátou bylo peklo. Nešel si pro ránu daleko. Tak jsme ho tam jednou nechali svému osudu a s mámou a sestrou odešli do Prahy k babičce. Do půl roku všechna zvířata táta propil, a nakonec jsme přišli i o dům. Bylo mi tak šest a já si tenkrát řekl, že se jednou z města vrátím a budu žít venku.

Měl jsem pár strýčků a rodinných známých, kteří žili stejným způsobem jako naši dříve. K těm jsme velice často jezdili a já koukal na zvířata a na to, jak lidé pracují s koňmi. Moc rád jsem měl strejdu Fandu. Byl to farmář a hodně pro mě udělal. Říkal, že dělal v mládí filmového kaskadéra s koňmi. Ve zvířatech se skutečně vyznal. I v budoucnu mi hodně pomohl. Jezdil se mnou za koňskýma dědkama a handlířema, a přišla i doba, kdy mně a mému koni poskytl útočiště. Myslím, že ze mě míval radost. Říkal, že jsem důkazem toho, že jablko nepadá daleko od stromu.

Když jsem pobral nějaký rozum, tak jsem začal chodit do malého jezdeckého oddílu a pomalu docházel k tomu, že mi stará škola, ze které jsem vyrostl, nesedí, a že chci dělat něco jiného. Všechno to bylo svázané, dělané silou, drilem a chyběl tomu rozlet. A já se rozhodl, že půjdu vlastní cestou. Bylo mi osmnáct a já roztahoval křídla jako pták a rozhodoval se, kam poletím. A v tomto rozpoložení mě zastihla revoluce. Vždycky jsem měl rád život v přírodě. Jezdili jsme s kamarády tábořit po tee-pee, říkali jsme, že jsme indiáni, žili jsme jako oni a na svět jsme hleděli jejich očima. V tu dobu začalo největší dobrodružství mého života.

OLDA PAST 10Na počátku devadesátých let se k nám vozily transporty polodivokých koní z ruských stepí. Tady šli do aukce. Ti, co se neprodali, skončili na jatkách, což samozřejmě ovlivňovalo lidi při aukci. No a nás nenapadlo nic lepšího, než si pár takových koní koupit. Bylo to naivní a hloupé, už jenom proto, že jsme koně neměli kam dát. Stloukli jsme ohradu ve starém sadu za modřanským sídlištěm, a tam jsme s klukama dojížděli. Koně byli opravdu dost divocí. Kopali, kousali, a při každém pokus o ježdění shazovali. Kupodivu jsme si s tím poměrně rychle poradili. Já měl tenkrát hřebce, který byl první, na kterém se dalo jezdit a měl tu dobrou vlastnost, že pokud člověk spadl, tak ho nikdy nekopl. Dokonce počkal, až se na něj člověk vyškrábe, a pak ho nechal spadnout znovu. Bylo to fér.

OLDA PAST 5Přišel konec všemu, co jsme se do té doby v jezdectví naučili. Jezdili jsme zásadně bez sedel, na ohlávkách nebo indiánských válečných uzdách, koně jsme nekovali a nechávali venku. To bylo v té době něco skutečně nebývalého. Koňáci na nás zhrozeně zírali nebo nás přímo otevřeně kritizovali. Domnívám se, že to byl počátek přirozené komunikace v Čechách, i když tento pojem byl u nás ještě hodně dlouho zcela neznámý. My jsme tomu říkali indiánské ježdění.

OLDA PAST 7Když se na to podívám s odstupem let, tak si myslím, že jsme asi byli dost divoká parta. Pracovali jsme jen příležitostně a na koních jsme projezdili velkou část republiky. Teď jsme se teprve učili pořádně jezdit, a hlavně padat. Cvičili jsme džigitovky bez sedel, naskočit na koně ve cvalu, střílet z luku za jízdy a spoustu jiných veselých kousků. Samozřejmě se toto snažení neobešlo bez úrazů. Sám jsem měl během několika let zlomené obě nohy, ruku, přetrženou šlachu na prstě a dalších šrámů a odřenin nepočítaně. Život byl pro nás velká dobrodružná hra. OLDA PAST 9

V roce 1992 jsme například tábořili s koňmi čtyři měsíce v kuse a teprve v říjnu jsme začali řešit, kde vlastně strávíme zimu. Stávalo se, že jsme se i na nějaký čas rozprchli, aby každý přečkal, jak se dá, a pak se zase sešli. Naše stádečko se pomalu rozrůstalo, rodila se hříbata, takže jsme měli brzo kolem deseti koní, což také situaci značně komplikovalo. Rok 1993 jsem prožil s jedním z indiánů v pronajatém domečku na Kácovsku. Jezdili jsme na koních pracovat do lesa. Také jsme se ten rok snažili založit hříbárnu, ale projekt ztroskotal. OLDA PAST 6Následující rok 1994 nás zavál do Westernového městečka ve Vetci u Prahy, kde jsme s koňmi dělali show. Předváděli jsme indiánské bojové scény, lukostřelbu z koně a westernové disciplíny bez uždění. V tu dobu se nabídky na vystoupení začaly hrnout, ale my už byli pomalu zase na cestě. Naše parta se začala nenápadně rozcházet. 

Nastalo farmářské období. Skoro každý z nás se někde usadil. Stále jsem občas někde s koněm vystupoval, ale z lidí ze showbusinessu jsem byl už unavený. Nakonec jsem odřekl angažmá v cirkusu, který obrážel Evropu se středověkou show, která byla zaměřena především na rytířské turnaje. Poté, když jsem při tréninku upadl s koněm a zle si pohmoždil kotník, jsem vystupování zanechal úplně. Usadil jsem se na zpustlém pozemku, na kterém Farma 249 funguje dodnes.

V roce 1996 mě náš německý přítel Jürgen Mallo seznámil s principy přirozené komunikace Pata Parelliho. Zpočátku se mi zdál celý systém poněkud přitažený za vlasy. Jürgen u Pata pracoval a byl jeho žákem. Pro koně má velký cit a dodnes působí jako velice úspěšný horseman. Po krátkém čase jsem zjistil, že to, co mě učil, se příliš neliší od toho, o co jsem se snažil sám, protože celý systém vycházel z filozofie výcviku původních Američanů, kteří ke koni vždy přistupovali s velikou úctou jako  k rovnocenné bytosti. Svoji práci s koňmi jsem se vždy snažil přiblížit způsobu pojetí přírodních národů s tzv. koňskou kulturou.

Několik let jsem se chystal na výpravu do Mongolska, abych viděl poslední živou koňskou kulturu na světě, a něco jsem se tam naučil. V roce 1997 jsem vzal batoh a vydal jsem se vlakem přes celé Rusko až do Ulanbátaru. Jelikož jsem byl sám, tak nebylo příliš těžké se mezi místní lidi včlenit. Mongolové jsou velice pohostinní a hrdí lidé. Jedna rodina se mě ve stepi ujala a ochotně mi odkryla celý svůj způsob života. Žádný národ nemiluje koně tolik jako Mongolé, i když se jejich přístup k nim zchoulostivělému Evropanu bude zdát velice tvrdý. Neměli bychom zapomenout, že ani Mongolové sami k sobě nejsou příliš útlocitní a jejich kulturní zázemí je uplně jiné než naše.

Ve stepi jsem našel přítele Batejru, který říkal, že je velice chudý, protože vlastní pouze pětadvacet koní a asi šedesát ovcí. Ten se stal mým průvodcem a učitelem. Vzal mě k muži, který měl několik stovek koní a já mohl pozorovat, jak se chovají ve velkých stádech. Také jsme jeli spolu na největší svátek Mongolů - Nádam, kde je hlavním bodem programu dětský dostih koní na vzdálenost několika desítek kilometrů. Měl jsem také příležitost sledovat chování zdivočelých koní v mongolských horách. Snažil jsem se být u svých přátel co nejméně za turistu, takže mi dovolili s nimi poznat, jak těžká je každodenní práce pastevce, i když jen málokdo z nás si dokáže představit, jak tvrdý je jejich život v zimě, bez vymoženosti elektřiny, kdy i dřevo je vzácností a topí se jačím trusem, teploty ve stepi nezřídka kdy klesají i pod mínus čtyřicet stupňů a jejich stáda jsou živa jen z toho, co si nahrabou pod sněhem. Kdy o každou ovci bojují s vlky, zdivočelými psy a nikdy neutichajícím větrem z plání. Celá expedice zcela zásadně změnila můj přístup ke koním a vnímání jejich světa a potřeb.

Když se se mnou Batejra loučil, řekl mi, že jsem takový poloviční Mongol, což od něj byla, při jejich národní hrdosti, veliká čest a projev úcty. Musím říci, že evropský přístup ke koním by Mongolům připadal zcela zvrácený a absolutně nepochopitelný. Stejně jako nemohou přijmout jejich stovkami let osvědčený způsob života vedle koně evropští milovníci koní.

Po mém návratu jsme s Jürgenem a kamarády uskutečnili pravděpodobně první kurz přirozené komunikace v Čechách, který byl ale pouze pro poměrně malou skupinu zájemců, kde Jürgen Mallo představil práci podle Parelliho užaslým Čechům. V následujícím roce se konal velký veřejný seminář v hale na Kladně, který připravil malý tým nadšenců, kde asi čtyřicet účastníků vyučovali Jürgen Mallo a Andre Pede. Další seminář proběhl tuším následující rok v Praze na Zmrzlíku, opět pod vedením Andreho a Jürgena. Poté se s podobnými akcemi roztrhl pytel a mě nadlouho otrávila nastupující komerce.

V dnešní době je tento způsob mezi koňáckou veřejností dost populární, což je dobře, protože se lidé snaží zlepšit podmínky svému koni, ale bohužel to má i stinné stránky. Hodně lidí získalo pocit, že horsemanship je o nacvičování nejrůznějších cirkusových kousků, a velké množství nekompetentních lektorů v nich tento názor jen utvrzuje. Výuka na nejrůznějších kurzech je často pouze povrchní a skutečné principy přirozené komunikace většinou účastníkům neodkrývá. Ti pak jen slepě kopírují okoukané cviky, které jim na jejich koně často nefungují. Reputace těchto jistě pokrokových metod se tímto bohužel hodně snižuje.

V uplynulých letech jsem byl často oslovován lidmi, kteří se pohybovali kolem koní a věděli, čím se zabývám, abych jim pomohl s problémem, se kterým si nedokázali sami poradit nebo abych je něco naučil. Díky tomu jsem poznal, jaká je často úroveň znalostí lidí, snažících se o přirozený přístup ke koním (i když se samozřejmě najde dlouhá řada těch, kteří si vedou velice dobře, a kteří především díky svému talentu a vytrvalosti dosahují skutečně pozoruhodných výsledků). Pod vlivem těchto skutečností a na popud mých přátel, jsem se před časem rozhodl opět danému problému věnovat veřejně a snažit se o předání svých zkušeností dalším lidem, kteří budou ochotni a schopni přijmout mé pojetí vztahu mezi člověkem a koněm takové, jaké v mých očích ve skutečnosti je - bez klišé zázračného a osvíceného horsemana.

V současné době se věnuji především rodině, zvířatům na farmě, ustajování, výchově a výcviku koní, poradenské a výukové činnosti zaměřené na člověka a koně, která je i hlavní náplní programu mé Školy přirozené komunikace a horsemanshipu

    kvído - Kopie