Proč jsme nezůstali sami?

Proč jsme nezůstali sami?                                                                             napsal a ilustroval Olda Novák

 

Kdysi dávno, poté, co Velký duch – Stvořitel rozdal živým bytostem všechny dary a určil jejich vlastnosti, seděli všichni do posledního kolem velkého ohně a povídali si o tom, co kdo dostal.

Oheň rozdělal Člověk, protože právě to byl dar, který byl dán pouze jemu. A zatímco se všichni vesele bavili, tak on přemýšlel a jeho nespokojenost v něm stále rostla. I to byla vlastnost, kterou dostal. Když už to nemohl vydržet, vyskočil do středu velkého kruhu vedle ohně a zvolal: „To já bych měl být vaším náčelníkem, ne Orel! Pravda, létá nejvýš, dokonce tak vysoko, že může Velkému duchu vlétnout oknem do kuchyně a dát si u něj kafe, ale mně byla dána schopnost se učit a brzy budu létat výš než ty, Orle! Pohleď nahoru na hvězdy, až tam poletím! Krom toho můžu rozvíjet své schopnosti, mám úsudek a svobodné rozhodování. To já bych měl být pán všeho tvorstva!“ Orla se pyšná slova Člověka dotkla a řekl: „Já nemusím být váš náčelník a rádce, nemusím bojovat o postavení, které mi bylo právě dáno.“ Zvedl se ze svého místa, roztáhl křídla a odletěl vysoko na oblohu. Od té doby se snaží od Člověka udržet co nejdál.

Člověka naplnila zloba. Otočil se na ostatní bytosti a křikl: „Už nikdy s vámi nebudu mluvit, a když vás potkám, budu váš nepřítel.“ Některá zvířata se zalekla a zmizela ve tmě. Jiná zaraženě seděla a mlčela. V té chvíli Člověk udělal svou největší chybu, za kterou platí dodnes. Otočil se a odešel od ohně, a tím ztratil všechny své přátele, kteří byli ochotni se s ním podělit o své dary.

Po dlouhé chvíli prolomil ticho Kůň: „Bratři a sestry, mně byl dán dar citlivosti, nemůžu tu jen tak sedět a nic neudělat. Jsem rychlý. Doženu Člověka a přesvědčím ho, aby se naučil naslouchat jiným. Naučím ho mít rád i někoho dalšího než sám sebe. Jsem vybaven láskou a křídla jsem nedostal jen proto, že už nezbyla. Budu při něm věrně stát, dokud nepochopí. A pak ho k vám přivedu zpátky.“ Kůň se vzepjal a vyrazil. Nocí doznívala ozvěna dusotu jeho kopyt.

U ohně, stočený do klubíčka, ležel Pes. Zvedl hlavu a řekl: „ Kůň to sám nedokáže. Má dobré srdce, ale všeho se hned lekne a uteče. Půjdu za nimi a budu na ně dávat pozor. Na každé nebezpečí je včas upozorním a v noci budu hlídat jejich spánek.“ „Jsou dávno pryč, jak je najdeš?“ zeptala se Kočka. „ Dostal jsem čich a vytrvalost, dojdu je.“ A šel.

Kočka řekla: „Pes bude Člověku pomáhat? Pche, to chci vidět! Myslím, že to bude velká legrace. Jdu taky, co tady. Oheň za chvíli dohoří a my si bez Člověka stejně jiný nerozděláme. Bude tu tma a zima.“ A jak řekla, tak udělala. A to byl poslední oheň, u kterého zvířata seděla společně.

Člověk se už dlouho protloukal stepí sám a bylo mu ze všeho tak nějak smutno. Tím, že se k ostatním otočil zády, ztratil schopnost porozumět jejich hlasům, a to ho trápilo. Nebyl nikdo, komu by mohl vyprávět a každý se mu vyhýbal.

Koni trvalo dlouho, než překonal svůj strach ze zloby Člověka, ale nakonec přišel. Člověk kouká na Koně a říká si: „To je hlupák. Přišel, aby se stal mým otrokem.“ Pak Koně navykl na sedlo a naučil ho tahat těžké věci, se kterými sám nehnul. A Kůň to všechno přijal a ochotně pracoval, i když ho Člověk bil. A to jen proto, aby mu mohl zůstat nablízku a mluvit a přesvědčovat a učit ho naslouchat. Nikdy nepolevil a nikdy to nevzdal. Vždy Člověku odpustil jeho křivdy, protože on sem přišel, aby lidskou bytost odvedl zpátky domů.

A Pes? Člověk se ho nejdříve bál. Házel po něm klacky, aby ho odehnal, ale ten mu je vesele nosil zpátky k nohám a štěkotem Člověka povzbuzoval, ať hodí znovu. Tak to Člověk vzdal a nakonec se se Psem spřátelil, a dával mu své jídlo. Za to Pes hlídal, bojoval a pomáhal lovit. Nakonec dokázal shánět pro Člověka stáda a opatrovat jeho děti.

A co se stalo s Kočkou? Trvalo dlouho, než si Člověk vůbec všiml, že mu leží u jeho ohně, protože Kočka má dar neviditelnosti. Chvíli na ni nevěřícně zíral, a pak povídá: „Bereš mi moje teplo, kradeš mi moje jídlo. Co mi za to dáš?“ Kočka se zvedla od ohně, protáhla si hřbet, a vychytrale se na Člověka zadívala. A pak… Mňoukla… Ale to už je zase jiný příběh.01 proc jsme nezustali-

02 proc jsme nezustali-

03 proc jsme nezustali-

04 proc jsme nezustali-

05 proc jsme nezustali-

06 proc jsme nezustali-