Původ přirozené komunikace

Přirozená komunikace - kde se vzala v podobě, jak ji známe dnes

Kůň provází lidstvo od samotného úsvitu dějin a za to, kam civilizace dospěla, vděčíme velkou měrou právě koni. Jeho výcvik se vždy ubíral tou nejjednodušší a nejrychlejší cestou, a to je: Co nejdříve koně zkrotit, ochočit a zotročit, aby byl člověku co nejrychleji k užitku, bez ohledu na to, co si o tom kůň myslí. Samozřejmě se našlo obrovské množství koní, kteří požadavky člověka nechtěli nebo nedokázali splnit. Tací koně se stávali pro lidi nepoužitelní a bezcenní, a jejich hodnota, coby předmětu obchodu, byla velice malá. To vedlo lidi k potřebě najít způsob, jak tyto koně přesvědčit jinou nežli standartní metodou ke spolupráci s člověkem. Těmto metodám se nejvíce dařilo v oblastech, kde byl koní nedostatek a nabídka nepřevyšovala poptávku. Takových oblastí byla v historii celá řada. My se ale zaměříme pouze na oblasti, které se bezprostředně dotkly metod používaných námi v současnosti.

2012-04-05-TOM 9981Přirozenou komunikaci tak, jak ji známe my, ovlivnily především dva směry, a to je bezesporu Evropa, kde byl koní stálý nedostatek vzhledem ke kulturnímu využití krajiny  a častosti velkých válečných konfliktů, a Amerika předminulého století, kde byla potřeba koní vzhledem ke kolonizaci Nové země obrovská. Ve střední Asii, kde se lidé zabývali pastevectvím, byl koní stálý dostatek, a tak se zde pravděpodobně speciální metody příliš neuplatňovaly. Spíše přišla na řadu přísná selekce chovu. Nevhodná zvířata se nejspíš utratila a snědla, do chovu se tak dostávala zvířata, která měla pro spolupráci s člověkem předpoklady. Například v Mongolsku se tento výběr provádí v chovu několik tisíc let a já jsem se tam při tak obrovském počtu koní nesetkal s případem, že by kůň po člověku kopl anebo po jiném koni, pokud na něm seděl člověk a to ani v případech, kdy byla hustě namačkána na sebe zvířata, která se vůbec neznala, a to včetně hřebců. Pro mongolského koně platí: Jsem-li nasedlán, přeřazuji na zvláštní režim.

Ale vraťme se do Evropy. Zvláštním metodám výcviku se tu začali věnovat lidé, kteří pro to měli ty nejlepší předpoklady. To znamená ti, kterým prošlo rukama velké množství koní a k tomu hodně cestovali. Takže je jasné, že nešlo o standartního sedláka, který měl půlku života své dva koníky, které si hýčkal, ale šlo o handlíře, světské a především cikány. Tito lidé putovali krajem, zkupovali bezcenné koně, které poopravili, a na další štaci se ziskem prodali. Tento obchod měl podobnou úroveň jako dnešní obchod s ojetými vozy. Byl plný podvodu a švindlu. Podle hesla: Dnes prodám, zítra jsem za horami.

Mezi touto vybranou společností se čas od času našel člověk, kterému bylo od boha dáno větší nadání nežli jiným, a pokud se k tomu přidal ještě dar o věci přemýšlet, byl k zaříkávači koní jen malý krůček. Služby těchto lidí byly velice vyhledávány a ceněny, a tento bohatl      a prosperoval. Z tohoto důvodu si své umění bedlivě střežil a předával ho výhradně v rámci rodiny. Nejčastěji svým potomkům. Brzo se z těchto stala speciální kasta. Obchod je obchod a je třeba předejít případným třenicím. Zřejmě právě proto se tito lidé v rámci možností začali na počátku šestnáctého století organizovat. Bylo potřeba si vymezit pole působnosti. S organizací přicházejí pravidla. Celé to údajně začínalo dostávat podobu cechu či tajného bratrstva. Bylo potřeba se chránit před přílišnou konkurencí, takže mezi tyto zaříkávače nebylo vůbec jednoduché se dostat a chtěl-li mladík začít vykonávat řemeslo, tak pouze tehdy, uvolnilo-li se místo.

Nebylo to ale tak růžové, protože pořád měl hlavní slovo švindl. Šlo přeci o obchod s koňmi. Aby se prodalo, tak se používaly nejrůznější triky. Byl-li kůň zvadlý, tak se mu vkládal do zadku pepř, aby pěkně nosil ocas, hodně se mávalo při obchodu rukama, aby držel hlavu nahoře. Hladové jámy se plnily injekcí vodou, brousily se zuby kvůli věku, házely broky do uší, aby se dal označit za jankovitého, kradení koně se přebarvovali atd.

2012-04-06-TOM 0144Na počátku devatenáctého století nastává vlna vystěhovalectví do Nového světa a samozřejmě odcházejí i zaříkávači či jejich příbuzní. V Americe již nehrozí přísný dohled organizace. Naskýtají se nové možnosti uplatnění a mlčenlivost již není přísně trestána. Velká část těchto nově příchozích hodně zbohatla na obchodu s koňmi již na východním pobřeží. Ti méně úspěšní odcházejí dále na západ. Vždyť tam je po lidech, co rozumějí koním, tak veliká poptávka.

V tento moment se dostáváme k druhému, možná ještě důležitějšímu směru, který přirozenou komunikaci výrazně ovlivnil a dost možná to byl právě ten, který všemu dal tvář. Z jihu z Mexika se na jižních pláních začalo rozšiřovat pro původní Američany Indiány zcela nevídané zvíře. První kmen, který si ochočí zdivočelého mustanga, byli pravděpodobně Komančové. Další zvířata se jim daří brzo získat při výpravách na jih. Z Komančů se brzo stávají nejznamenitější jezdci plání, a to jim přiznávají při své ješitnosti i další prérijní kmeny.

2012-04-06-TOM 0102Jsou i zdatnými obchodníky, takže především díky nim se kůň šíří všemi směry. Kmeny plání opouštějí svůj usedlý, dost primitivní zemědělský způsob života a nastává pro ně vrcholné období jejich kultury. Pro Indiány se záhy stává kůň společně s bizonem a orlem součástí velké trojky nejposvátnějších zvířat. Což znamená, že pro ně není žádný kůň špatný. Dívají se na něj jako na sobě rovného, takže i s tou největší potvorou se pokoušejí o dialog. Pokud to tedy skutečně nejde, tak ho většinou pustí. Díky tomuto přístupu se jim brzo daří objevit zcela jedinečný způsob komunikace mezi člověkem a koněm. Jelikož o znalosti získané nadmíru nadanými jedinci se rádi podělí a není to pro ně předmětem obchodu, tak se jejich poznatky rychle šíří. Neznají udidlo a ani ostruhy a většina pomůcek používaných dnes námi při přirozené komunikaci pochází právě od nich.

Po brzkém konci jejich kultury se poznatky a principy indiánské práce s koněm šíří na ranče na výspě civilizace, i když je tam stále nejpopulárnější násilné a rychlé rajtování koní (kovbojové totiž na blbinky nemají čas a pracují způsobem - dnes ho chytím, zítra s ním honím krávy). Nicméně na periferii vědění indiánské metody přežívají, až jsou s velkou slávou „znovu objeveny“ současnými horsemany, kteří s nimi přicházejí v nejvhodnější dobu, kdy moderní, změkčilý a citlivý člověk žízní po nových metodách. Faktem zůstává, že nejslavnějšími z nich se nestávají často ti nejlepší, ale ti, kteří jsou nejzdatnějšími obchodníky. :-)

2012-04-05-TOM 9829