Cesta do Země koní

Povídka o Kamenném Muži (1995)

Jsem už příliš starý muž…Tak udělej můj vnuku vše přesně tak, jak ti říkám a snad se ti to podaří.
Jsem sláb. Nemohu jít s tebou, ale tam vzadu v ohradě je můj kůň. Ten cestu dobře zná a pomůže ti. Až k němu půjdeš, tak tiše zapískej, aby tě slyšel. Už hůř vidí a mohl by ti ublížit, kdybys ho překvapil. Zvedne hlavu a otočí jí tvým směrem. Zavolej ho jeho jménem. Říkám mu Kamennej Muž… Už ani nevím proč. Je to dávno. On pak přijde k tobě. Na, dej mu očuchat tuhle přikrývku. Bude si myslet, že jsem to já. Uzdu mu však nedávej. Poznal by, že není něco, jak má být.
Tu starou deku mu dej na záda a pak jeď.
On cestu zná. Nespěchej a naslouchej. A šetři toho koně. Zpátky už tě nedonese.

Tam za dalekou plání, kde málo prší je hora. Je černá jako noční nebe. Tam se zastav a pokloň se té hoře. Udělej obřad očištění tak,  jak jsem tě ho naučil. Oheň, voda a země ti pomohou. Potom možná uvidíš na nebi kroužit ptáka. To je znamení. On je strážce. Je čas jít vzhůru.

Pusť Kamenného Muže prvního a chyť se ho za ocas. Jen tak se ti podaří, dostat se nahoru, protože ve skalách, tam on se opravdu vyzná. Bude to těžký výstup, ale musíš vydržet. K cíli dojdou jen ti nejsilnější. Až dorazíte pod vrchol, budeš mít pocit, že teď již určitě zemřeš… A tak to má být. Tvoje smrt obchází okolo, ale neboj. Ona je tvým spojencem.
Kamennej Muž bude samá pěna. Bude se třást a ty uvidíš, jak mu hlava těžkne. Pak se mu podlomí nohy a upadne na skále. Neboj se můj vnuku, všechno je v pořádku. Tenhle dnešní svět už není pro něj. Tady vem můj nůž, je ostrý jako hvizd prérijního sviště a pomoz mu, kdyby snad  byl moc pomalej. A neplakej… On čeká na mě na okraji mlhy, aby mě odvezl tam,  kam se chystáš teď ty. Pak už je to jenom na tobě. Zapal šalvěj a obětuj za všechny bytosti, tak jak jsem to dělal já i můj otec.
Já konečně sednu na Kamenného Muže a odjedem. Právě tam začíná Země koní.
IMG 0020

Na cestě

Dnes mě vzbudilo slunečné ráno. Když nad tím tak přemýšlím, tak většina rán tady bylo slunečných. Lejt začalo vždy až během dne. Naházel jsem věci do batohu a zašel za Batkou.
Chvilku kouká na mě, pak na batoh a potom povídá: ,,Kam jdeš?“
,,Chystám se do hor na druhé straně řeky. Hledat ty koně. Jdu pěšky, protože jsi říkal, že utíkají před jezdci.“
,,To je dobrej nápad, ale není to blízko….A jak se chceš vlastně dostat přes řeku?“
,,No normálně ji přebrodím. Viděl jsem, jak přes ní jezdí lidé na koních. Nemůže to být tak hluboké.“
,,Tak to chci teda vidět.“
A tím to skončilo.
V ten moment mě vůbec nepřišlo divné, že mi nenabídl půjčení koně, nebo, že mě převeze.
Ten prevít byl prostě zvědavej, jak to dopadne. Když jsem se vrátil, tak se přiznal, že nikdy neslyšel o nikom, kdo by tu řeku přešel pěšky. Prý nepochyboval o tom, že mám výcvik na to, to přejít. Tak chtěl vidět, co se bude dít. ,,Je to vůbec možný? Jen proto, že je to do kina daleko, tak by nechal člověka zabít!“
Batka šel se mnou až ke břehu, kde se pohodlně usadil na velký balvan a říká: ,,Tak hodně štěstí.“

Řeka se tu větví do několika ramen. Zul jsem si boty, vzal je do ruky a s batohem na zádech směle vyrazil po kluzkých kamenech. Sun, krok, sun, krok...jde to dobře, i když kalhoty jsou už dost mokré. Při překonávání posledního největšího toku voda stoupá výš a je to fakt pěknej fofr. Voda je stále hlubší a já bojuji s proudem. Cítím, že jde do tuhého. Slyším, že o dno řeky mlátí cestující kameny a mně dochází, že to není sranda. Vodu mám v pase. Nad pás. Vidím jak se hladina řeky vlní přes obrovské balvany. ,,Hrc“ a už mě nese řeka. Mizím pod hladinou, ale batoh mě nadnáší. Plavu ze všech sil. ,,Teda to je mazec, já se tu snad utopím!“ Už jsem skoro u druhého břehu, když mě tělo v ledové vodě zradilo a já se v této zcela nevhodné chvíli brutálně posral.  ,, No fajn, alespoň mám rovnou i vypráno.“  Jedu po hladině dost rychle, ale už jsem téměř na druhé straně. Ruka se zachytla vrbičky trčící nad řekou. Mokrej jsem jako myš. Boty durch a věci ve spodní části batohu také. Peníze a doklady to přečkaly. Kouknu na druhý břeh a vidím, jak se Batka vrací do jurty. Představení skončilo.

Vylezl jsem na první kopec za řekou a z batohu mi crčí voda. Dál od řeky je vidět rozvlněná krajina kopců. Ty vyšší mají fialovou barvu od kytek. Otáčím se a koukám dolu na řeku. Nikde na světě se nerodí takové krasavice. Jejích několik ramen se stříbrně leskne ve slunci. O kus dál je černá, kamenná v údolí žlutých květů . Její ruce jsou proužky tekutého cínu a bílá tečka Batkovy jurty je perla na jejím prstenu. Proti proudu jsou vidět další bílé tečky, jako když na zem rozsypete antiperle. Hřebeny ostrých skal, jež sbíhají až dolu k hladině jsou jako krajky.
Jsem sám. Je ticho. Slyším bzučet hmyzáky. Hluboce se nadechuji a zase oblékám kabát volnosti a všemohoucnosti. Teď se stane jen to, co sám udělám. Na hranici světa. Jen já a duchové v horách.

mongolia

Nechávám řeku pod sebou a stoupám na další kopec. Po levé ruce mám jedno z bočních údolích, nad sebou jen nebe a tráva začíná být po hodině výstupu delší a delší. V kopci narážím na velký kruh ze zelených balvanů. Je vidět, že tu leží a stojí hodně dlouho. Jsou to pořádné šutráky. Obcházím kruh. Netroufám si vejít. Cítím chlad. V ten moment přiletí dva ohromní ptáci. Asi orlosupi. Nikdy jsem něco tak impozantního neviděl. Letí jen pár metrů nad mojí hlavou. Mám pocit, že kdybych vyskočil, tak se jich dotknu. Dost jsem se jich lekl. Jsem blízko průchodu na druhou stranu. Tohle místo mě děsí. Jdu pryč.
Později jsem zjistil, že v prostředku hory bývají hroby náčelníků. Na vrcholcích směl být pohřben jen šaman.

Ještě jsem ani nestačil uschnout a začíná pršet. ,,Sakra !!“ Prší celé odpoledne.
Jsem už docela vysoko. Kolem jsou skály a pokroucené modříny. Hledám v horách tábořiště. Mám toho dost a potřebuju se najíst, ohřát a usušit. Za jednou skálou jsem vyplašil ležícího jelínka. Beru to jako dobré znamení a rozbíjím tábor právě tam. Stavím přístřešek a rozmoklými prsty za pomoci kousku lihu zapaluji oheň. Vše je nacucané jako houba. Oheň se rozhořel a přestalo pršet.

Suším co se dá nad velkou hromadou prskajících modřínových klacků, ze kterých šlehají plameny.

Před chvílí jsem dojedl instantní bramborovou kaši s rozmíchanou gulášovou polévkou. Mám pořád hlad. To bude tím, že čokoláda došla už před několika dny.

js28mongolia wideweb  470x3090

Celou noc foukal studený vítr od západu, takže mi ve vlhkém spacáku byla docela zima. Navlékl jsem si i svetr a tepláky. Ráno začalo pršet a leje a leje. Sedím pod nataženou plachtičkou a chytám čůrky vody na čaj.

Tady v Mongolsku jsem hodně sám, takže mám spoustu času na přemýšlení o všem možném. Třeba o snech. Mám každou noc strašně moc živých snů. Ale tolik ?! A tak na sebe navazujících, že se mě zmocňuje pocit, že má duše žije dva životy vedle sebe a já přeskakuji mezi těmito realitami. Chvílema mám potíž zaostřit a srovnat si, co prožívám a co je ještě sen. Je mi jasný, že každý kdo žije sám nějakou dobu v divočině, se musí nutně zcvoknout.

Hodně vzpomínám na věci co byly a nejdou už vrátit. Je to škoda. Když na to myslím, tak mě to svírá zevnitř.

Chtěl bych rozdělat oheň, skromně pojíst a jít dál, ale leje a je šílená kosa. Počasí je proti mně.
Pokaždé, když se máme dotknout duchů, tak musíme hodně zaplatit. V duchovním světě není nic zadarmo. Každý šaman musí zemřít, aby se mohl narodit lepší.
Sedím tu na zemi a třesu se jak osika. Přede mnou je brána Světa v němž vládne Duch koní. Hora mi říká odejdi, anebo vstup a zapomeň na to, čím jsi do teďka byl.
Kdybych tu zůstal, tak mě jen těžko někdo najde. Nikdo v mém světě neví, kde jsem…A já? Vím jen to, že jsem tady…