Chán, vládce zvířat i lidí

Chán, vládce zvířat i lidí

Jak drobný jsem a marný, když ve stepi širé zmizel ten, jenž obzorům všem vládne.

Sám osedlán jen větrem je a brzy připojí se k bratrům svým. Mě ponechal tu samotného, na milost zkoušce převelké.

Bez něj polovic jsem člověka a vlastní hlas jen společnost mi dělá.

Já ztracen sám v zemi nesmírné.

                                                                             volný překlad staré Mongolské básně

 

 

Černá Volha drncá přes výmoly vymleté vodou a snaží se vyhnout dolíkům plných zrádného bahna. Je slunečné ráno a ze stepi se valí bílá pára. To, jak se voda z nočního deště snaží dostat zpátky na oblohu. Řeku jsme nechali za sebou a míříme jihozápadním směrem.

Na horizontu je vidět jezdce, jak před sebou žene stádo ovcí. Možná je to jeden z našich sousedů, kteří se usadili na dohled od místa Batkovy rodiny.

Nově příchozí se zabydleli za řekou, takže se stáda nebudou míchat. Přijeli odpoledne a za dvě hodiny u nich stála už zcela zabydlená jurta. Sledoval jsem, jak jí hbitě staví. Nejprve roztáhli skládací rohože do kruhu, osadili futra a následně vztyčili sloupky se středovým kolem, které zafixovali latěmi, jenž nesou střechu. Nakonec natáhli filc a přes něj bílou plachtu. Celé obydlí omotali provazy z koňských žíní a bylo hotovo.

Cesta nám utíká a Batka nepřetržitě něco žvaní. Z toho co říká chytnu asi polovinu, jelikož se ani nesnaží, abych mu rozuměl. Navíc ruštinu prokládá mongolštinou, takže jen kývám, jako že jo a koukám okolo.

Z jedné velké louže, která vypadá jako menší jezero se zvedne hejno volavek.

Míjíme poměrně velké stádo yaků a zase jen prázdnota. Na obzoru krouží několik supů, takže v té velké jámě, kterou v dálce tuším, nejspíš leží nějaké zvíře, které se už domů asi nevrátí. Krajina za okénkem se již poněkud změnila. Už není tolik kamenů jako v údolí řeky, ale s trávou je to ještě horší. Prostě nic. Velké stádo koní na levoboku a dva kluci na koních a zase nic...nic....lebka a kosti krávy....a nic....shořelý vrak auta a nic... Batka povídá, že auto bylo kohosi známého a že mu chytlo, když v něm jel a byl rád, že z něj vylez. Pomyslel jsem si, že jestli provádí opravy jako on, tak se vůbec nedivím. Navíc, pokud mají místní auto skutečně plné, tak se nerozpakují cpát věci i do motoru. Ptal jsem se, jak se dotyčný dostal domu, protože už nejméně hodinu jsme neminuli žádné jurtoviště. Lidé se totiž drží spíše poblíž vody a tady jí, kromě současného období dešťů, nejspíš moc není. Batka jen mávl rukou a říkal, že se mu nejspíš povedlo chytit některého z koní, kteří se tu poflakují. To, komu kůň patří, se v čase nouze neřeší. Majitel se nakonec dohledá a potěší dárkem. Anebo, pokud to není daleko, tak se prostě pustí a on se vrátí ke svým sám. Navíc jsem si všiml, že lidé, kteří se vrátí například z Ulanbátaru, využívají něco jako taxislužbu, která je zdarma. Prostě si u první jurty koně půjčí. S ním dojedou k dalšímu místu, kde žijí lidé, tam koně nechají a po nezbytném občerstvení si půjčí dalšího a jedou dál, až tam, kam potřebují. Zákon pohostinnosti platí skutečně nadevše a otevírá všechny dveře. Navíc pokud přijedete k obydlí, kde z domácích nikdo není, tak se můžete nasytit čímkoliv, co uvnitř najdete. ( No, já bych to beztak neriskoval, nejsem si jist, zda se toto vztahuje i na „Inastráňce“ ). Pastevecká pohostinnost je prostě úžasná věc, která mě uvádí v němý úžas. Lidé jsou si vždy ochotní pomoci, i když i zde se nejspíš krade. Nicméně koně jsou cejchovaní, takže je hned jasné, kterým směrem se má koník poslat s další návštěvou, která jede okolo. Prostě se dá člověku, který pokračuje daným směrem. Ten si ho uváže za sebe a koně odvede domu. Musím podotknout, že za celou dobu co jsem se pohyboval po Mongolsku, jsem se nesetkal ani s jediným koněm, který by se choval nepřístojně nebo dělal potíže. Holt, přirozená pečlivá selekce problémových zvířat, praktikovaná několik staletí, nese svoje plody.

Auto se vyhouplo na terénní vlnu a před námi se otevřel veliký dolík, který má několik kilometrů a vypadá jako ohromná pánev na přípravu čínské kuchyně. Přijde mi to celé jako fakt veliký kráter, který rozděluje vyjetá cesta na dvě poloviny. V momentě, kdy jsme začali sjíždět dolů z kopce kolem nezbytného ova, z nějž vlály tyrkysově modré stuhy, se na protější hraně vznesl oblak prachu a vyloupla se malá červená tečka.

„Zdá se, že nám někdo jede naproti“, usmál se Batka a zapálil si další cigaretu. Co jsme vyjeli hulí v podstatě nepřetržitě, přestože doma ho s cigaretou vůbec není vidět.

Batka teď rozkulil Volhu z kopce co to šlo, až začínám mít obavy, že se auto rozsype než tuhle pánev vůbec přejedeme. Můj lehkomyslný řidič si je nejspíše vědom toho, že ten, co frčí z druhé strany, nás musí vidět a chce se náležitě předvést. Auta se již dobrých deset minut blíží k sobě a já sleduji, jak se tomu naproti nám občas blýskne odraz slunce v čelním skle. Je znát, že ten výtečník v druhém voze také jede co to dá. Právě jsme s velikým gejzírem proletěli ohromnou louži, kterou bychom ještě před chvílí opatrně objeli z obavy, že v ní uvízneme. Viditelnost se rázem snížila na minimum, protože nám bahno pokrylo celé sklo. Batka popotáhl prďácky z cigarety a zapnul stěrače, které bahno jen rozmatlaly. Oba jsme se smáli. Vypadá to, že chlápci jsou stejní ve všech koutech světa.

Batka se za jízdy vyklonil otevřeným okýnkem a kusem hadru otírá čelní sklo. Držím se jednou rukou palubní desky a druhou podpírám strop, abych se při každém výmolu netřískal do hlavy.

Už vidím, že auto naproti nám je starý dobrý sovětský Žigulík. Dokonce rozeznávám i to, že mu chybí jedno světlo. Auta zastavila asi pět metrů od sebe a ze žigula se souká vysoký chlapík s basebalkou na hlavě, v džínách a montérkové blůze. Batka se natáhl na zadní sedačku pro jednu z flašek, které jsem koupil na tržišti. Na tváři dlouhána se vykouzlil široký úsměv.

Usedáme na zem vedle našeho černého plechového oře. Batka otvírá láhev a na chvilku se zarazí. Starý obyčej praví, že se zásadně nepije z lahve. Batka se však nenechá zaskočit. Sáhne do zadních dveří Volhy a vyprostí z nich popelník. Vyklepe obsah, pečlivě ho vytře rukávem, pak strčí ukazovák do hrdla vodky a kapky vzácného a tolik žádaného moku cvrnkne do vzduchu. Tím byl první doušek nabídnut duchům místa. Už se nedočkavě nalévá žíznivý popelník, který je nejprve nabídnut dlouhánovi. Mluví se jen mongolsky, takže nerozumím vůbec ničemu. Zákon pohostinnosti platí stále. Potkají-li se dva kočovníci ve stepi, tak ten, co něco má, musí nabídnout druhému, i kdyby se jednalo o poslední zásobu, anebo se vezl dárek babičce k narozeninám Babička se holt uskromní. Však ona to pochopí. Sama by se zachovala stejně.

Každý z nás vypije svůj popelník a podá ho dalšímu. Popravdě bych dal přednost pití z lahve, ale zvyk je zvyk. Popelník opisuje druhé kolo a já musím vytáhnout svůj notýsek a Batka vykládá. Už vím, jak jdou fotky po sobě, takže mě nepřekvapí, když chlápek ukáže na fotku na níž jsou moje kozenky a udělá „méééé“ a zvedne palec nahoru. Zajímavé, udělají to všichni.. Směji se, kývám hlavou a také mečím. Batka, aby nezůstal pozadu, se přidává.

Když máme vypito asi půl lahve, tak ji Batka zavře a zvedá se. To mě od něj dost překvapilo. Třeba to s ním ještě není tak zlé, anebo je mu líto to nalít do náhodného kolem jdoucího... Kdo ví? Pohostinnost, nepohostinnost.

Nasedáme do aut a za hlasitého troubení se míjíme a pokračujeme dále každý svým směrem. Na hraně pánve opouštíme hlavní cestu a sjíždíme více k jihu. Batka říká, že před námi je říčka, která často mění koryto a že mu náš nový známí řekl, kde je brod, čímž nám ušetřil spoustu času, při jeho hledání.

Brody jsou obecně dost veselá záležitost. Často se stane, že se sjede více aut u potencionálně nadějného místa a rokuje se na břehu. Po čase někdo sebere odvahu anebo mu dojde trpělivost, rozjede se a zkusí to profrčet. Buď uvízne, nebo ne. Pokud se zadaří, tak přejedou všichni a jestliže to nevyjde, tak většinou nešťastníka ostatní tahají ven. Ale na cestě, směřující do hlavního města, kde jezdí více aut a cesta je skutečně otřesná, jsem viděl, že ho leckdy někteří řidiči nechali svému osudu. Objeli ho a mazali dál. Myslím, že toto dělali především profesionální přepravci s mikrobusama. Lidičky, co žijí ve městě a už dobře pochopili tržní mechanismy.

Brod jsme našli snadno. Batka si trošku najel a „hrc“, už se nám voda převalila přes haubnu a ošplíchla čelní sklo. Naštěstí nebyla říčka příliš široká a my jsme měli dostatečnou rychlost, takže jsme se za okamžik vyhoupli na protější břeh. To mi připomnělo, jak mě jako malého kloučka naši brali na osady na Kocábě, kde byly také brody. Dokonce jsme tam jednou , brzo z jara, při tání ledů i uvázli. Mého veselého strýcootčíma tenkrát odnášel proud i s milovaným banjem. Bylo vidět jen špičky jeho kovbojských bot, čnících nad hladinou, mizející v dáli po proudu.

No, brody tady, jsou většinou náročnější a domnívám se, že z jara nejsou sjízdné vůbec. Tedy pokud místní dobrodruh nechce použít svůj rychle stárnoucí vůz místo lodice ke splouvání řeky. Ale vzhledem k tomu, že Batka říkal, že Mongolové prý neumějí vůbec plavat a vodě se raději vyhnou (musí-li se už skutečně umýt, tak se omezí na protření očí, i když si zuby u našich čistili poctivě), tak tuto možnost zavrhuji.

Tím, že jsme projeli brodem, jsme vlastně navštívili i automyčku a okno se stalo opět průhledným.

Pokračovali jsme dále volnou krajinou, až jsme po nějakém čase narazili na další přítok velké řeky. Tento byl dosti dravý. Pokračovali jsme podél vody proti proudu, i když jsme se od něj museli občas vzdálit, jelikož se voda zařezávala hluboko do země a tvořila místy kaňonky s vysokými břehy, které vypadaly, že se musí každou chvíli utrhnout. Na jednom místě jsme museli zastavit, abychom dolili vodu do chladiče a já si všiml, že břeh je prošpikován dírami s hnízdy ptáků.

Po dalším kilometru se břehy kolem říčky rozestoupily do velkého údolí, v němž se pohybovala stáda zvířat. Krávy, yaci, ovce i kozy. Zanedlouho jsme minuli několik jurt. Cesta byla ujetá a podklad tvořily drobné kaménky, které sem během let nanesla říčka. Za nejbližším ohybem jsme se vyhnuli stařeně s dřevěným dvoukolákem, který táhnul vůl s kruhem v čumáku, z něhož mu vedl dlouhý provaz, který končil v rukou babky.

A opět další jurty. Za řekou jsem zahlédl zatím největší stádo koní, jaké jsem zde viděl. Bylo v něm asi sto kusů, při krajích ho směřovali čtyři jezdci.

Batka říkal, že všichni lidé, kteří zde žijí, pracují pro chlápka, ke kterému máme namířeno. Že chová spoustu těch nejlepších koní v okolí velké řeky a že on sám mu několik koní prodal a teď si jedem pro část peněz. Také říkal, že koně, které vidíme, nejsou zdaleka všechny, které vlastní. U každé jurty stála uvázaná hříbata, aby ženský mohly podojit kobylky, a také jsem zahlédl několik prostorných ohrad z pletiva pro ovce, které byly momentálně prázdné.

Naše auto dojeli tři asi osmiletí kluci a teď jeli s námi. Vždy, když bylo kolem dost místa, tak s autem závodili. Batka stáhl okénko a něco na ně hulákal. Pak vycvrnkl ven špačka cigarety a řekl, že budeme co nevidět na místě.

A skutečně, za nejbližším ohybem říčky, se před námi objevily čtyři sněhobílé jurty. Jedna z nich byla mimořádně velká. Dvěma krajním se vesele kouřilo z komínků a kolem jurt pracovalo několik ženských. Také tam stála dvě pěkná auta a několik koní. Vedle největší jurty byl zaparkovaný veliký bílý pickup asijské výroby. Když jsme zastavili auto v této malé osadě, tak z jedněch dveří vyšla starší ženská, která zakřičela na kluky. Ti nelenili, otočili koně a pádili pryč. Pak nám pani zamávala a naznačila, že máme jít dovnitř. Vystoupili jsme z auta a mě zarazil nezvyklý pořádek, a také tři velcí psi, kteří leželi ve stínu jurty. Dveře byli malované. Vnitřek byl skutečně impozantní. Jurta měla dřevěnou podlahu, na které ležely koberce, podél stěn stál nábytek, prodávaný v jediném obchoďáku v Ulanbátaru, kde mají oddělení speciálně na nábytek do kruhového prostoru, což jsem zjistil až později. Nechyběla televize a lednička, i když elektřina tu jistě nebyla. Také jsem obdivoval nádherné sedlo bohatě zdobené stříbrem. Kuchyně tu nebyla. Nejspíše se nacházela ve vedlejší jurtě. Na stole stál ruský samovar. Vzadu na posteli, sedačce a židli seděli tři chlápci, kteří z porcelánových čínských misek, zdobených nevkusným květinovým vzorem popíjeli slaný silný čaj. Pán domu se jmenoval Chara. Odhadl jsem ho tak na padesát. Je to muž s dobráckýma očima a filcovým kloboukem evropského střihu na kulaté hlavě. Oblečen v pěkném temně zeleném dhélu , na kterém se houpou masivní stříbrné knoflíky. Kolem pasu má uvázanou žlutou stuhu jako většina Mongolů.

Sedli jsme si k nim na postel a za námi dovnitř se nacpalo několik malých dětí. Batka všem přítomným vysvětloval, co jsem zač. Řekl, že mě moc zajímají ti nejlepší koně a že jsem přijel z Evropy jen proto, abych je viděl. To pana domácího velmi potěšilo a nadýmal se jako žába. Říkal, že mi je tedy ukáže a že je skupuje po celé zemi. Říkal, že jejich děti trénují na velký závod a že věří, že letos vyhrají. Pak nastala nevyhnutelná procedura s mými fotkami i s obvyklým „mééé“, přičemž se mě nad fotkou našich hřebců vyptávali na to, jací jsou koně u nás. Nakonec to Chara uzavřel tím, že lepší koně než u něj stejně nikde neuvidíme. Mě zaujalo to, že na místě, kde obvykle v jurtě stojí oltář, je soška zlatého Buddhy a nevkusná čínská kadidelnice vedle velké fotky Lenina a Dandina Sukhbátara, což byl mongolský vojevůdce, jenž zbavil faktické moci posledního Bogdegéna (po Dalajlámovi největší Buddhistická autorita, sídlící v Urze) a porazil obávaného krvavého barona Ungerna von Sternberga s jeho posledními Bělogvardějci, čímž defakto nastartoval socialistickou revoluci se všemi jejími důsledky.

Řekl jsem Batkovi, že je to zvláštní a jestli se na to mohu zeptat. Batka to přeložil a Chara se smál a rusky odpověděl. Říkal, že k němu přijde spoustu lidí a že je potřeba uctít všechny příchozí.

Pani, co nás prve zvala dál, donesla po nějaké chvíli jídlo, což byly budzi ( těstové koule plněné mletým masem). Poté Batka postavil na stůl mojí nenačatou láhev vodky, z které si všichni přítomní dali po kalíšku. A také jsem dostal skutečné disko sušenky s vůní domova, na které se hned vrhli přítomné děti.

     Mongolové si ještě zakouřili typické dýmčičky plněné cigaretovým tabákem.

Po nějaké chvilce jsme se zvedli. Jeden s chlapíků nasedl na koně a odjel. My ostatní jsme se nasoukali do bílého teréňáku. Už po sté jsem zalitoval, že jsem nechal foťák v batohu u našich. „Já hlava dubová“.

Znovu jsme projížděli stepí a bylo to jako na safari. Všude jsem mohl vidět velká stáda. Nejvíce však koně. Prostor kolem mi přišel i na Mongolsko ohromný. Možná to bylo tím, že jsme jeli dost neobvykle rovinou. Koně se pohybovali po menších skupinách a bylo vidět, jak si hřebci žárlivě střeží vlastní území. Koně byli všech barev a hrdý majitel říkal, jak stáda, u kterých si nepřeje, aby se prokřížily drží v různých údolích.

Přijeli jsme k jedné jurtě a vystoupili. Zevnitř vyšel chlapík, s kterým jsme si potřásli rukou. Mongolové spolu prohodili několik slov a pak už jsem mohl pozorovat poklad nejcennější. Nedaleko se popásalo na místní poměry dosti neobvyklé stádečko, která čítalo asi deset kusů. Koně byli nezvykle dost vysocí, pohublí a nohatí. Vesměs hnědáci. Musím říci, že bych po takovém koni nesáhl. Přišlo mi, že by se mohlo jednat o achaltekince anebo nějaké jejich křížence. Majitel říkal, že jsou to možná nejlepší koně na světě a že mají obrovskou cenu. Jednu vlastnost mají místní chlápci společnou, a tou je, že se moc rádi chlubí. Tihle koně jsou prý hodně rychlí a vytrvalí, ale povahou jsou zlí. Čemu bych i věřil. Hřebec si nás měřil nedůvěřivým a nepřátelským pohledem a nervózně pobíhal ze strany na stranu, přičemž potřásal hlavou. Tři kobyly měly hříbata, ale prý se nedojí, což mám pocit, že je místní rarita. Nějakou dobu jsme koně pozorovali a celou dobu na ně pyšný majitel pěl slávu. Říkal, že je dobře hlídají, aby je náhodou někdo neodehnal. Nakonec jsme sedli do auta a jeli zpátky k hostitelově jurtovišti, kde jsme přesedli do rozhrkané Volhy.

Návštěva to byla velice zajímavá a já jsem si odnášel mnoho cenných poznatků a Batka ruličku svých bankovek. Tentokrát to byly dolary. Když jsme se pozdním odpolednem vraceli domů a slunce zalilo zem zlatavým světlem, tak mi Batka vyprávěl, jak je tento chlapík velkorysý a jak, když před několika lety v kruté zimě uhynulo spoustu zvířat, těch svých ještě velké množství rozdal lidem, kterým nezbylo téměř nic. Bylo znát, že se Chara těší skutečně veliké úctě.

Večer byl jasný a já ležel ve spacáku venku ve stepi pod jasným nebem. Nikdy jsem neviděl tolik hvězd jako tady. Měl jsem pocit, že jsou tak nízko, aby se daly utrhnout ze spacáku rukama. Několik jsem si jich natrhal a schoval pod košili, abych je mohl ukázat doma.

To jsem ještě netušil, že se všechny s ranním svítáním rozplynou. Víčka mi padala a já odjížděl do říše snů na tom nejrychlejším koni, co touhle zemí cválal. Luční kobylky zpívaly a ten kůň mě odnášel tam za hory, na západ k mým drahým.