Jak dal kojot lidem luk

Stalo se to strašně dávno. Bylo to v době, kdy byl svět tak mladý, že nemohl říct, že si něco pamatuje, a tak jenom byl. Prérií se toulal Kojot. Byl sám a měl hlad. Zvířat bylo málo, protože se na mladé zemi nestihla namnožit. Pro Kojota bylo těžký sehnat něco k snědku. A břicho nadávalo. Pravda, uměl kouzlit, ale potíž byla v tom, že každé kouzlo, které použil, když tvořil svět, okamžitě zapomněl. Jak zahnat hlad nevěděl. A břicho pořád nadávalo. Už si říkal, že ho někde nechá, ale pak si uvědomil, že by místo něj měl v břiše díru. Táhlo by mu na páteř a nebyl by tak krásnej, a tak raději dál slídil. Myš mu utekla a slimák, kterýho našel, byl hnusnej.

   Pak objevil v prérii mršinu bizona. Už byl mrtvej dlouho a bylo to na něm znát. Mračna much, červi a smrad. To bylo i na Kojota moc, a to se nedalo říct, že by byl nějak vybíravej. Klidně sežral i tlustou kachnu anebo mladou husu. Žaludek se mu obracel. Přesto odlomil z mršiny jedno žebro, aby utišil to věčně kafrající břicho. Zakousl se do něj, ale maso bylo vysušený od slunce a větru a od kosti se mu zrovna moc nechtělo. Tak se stalo, co se stát muselo, ale co se rozhodně stát nemělo. Zuby se Kojotovi zachytily za jednu šlachu, a jak zabral, vyletěly mu z huby a zmizely daleko v prérii. „Moje fuby!“ zařval Kojot. „Fo budu děvat, nemám fuby, já se na to vyfaflu.“ Jenže zubům bylo bez Kojota smutno, tak se přišouraly zpátky k němu. „No, vaplať pánbu“ a strčil si je zpátky do huby. Vzal žebro do tlamy a rozklusal se dál vysokou bizoní trávou.

   O kus dál uviděl muže, který vybíral hnízdo prérijního kura. Měl plnou náruč vajec. Kojot si představil, jak taková syrová vajíčka kloužou krásně krkem do břicha a tlama se mu začala plnit slinama. „Hej, Loví sám!“ Tak se totiž ten muž jmenoval. „Počkej, uděláme obchod“, štěkl Kojot. „Co mi dáš?“ zeptal se Loví sám. „Vždyť nic nemáš. Já mám alespoň tyhle vejce, ale ty nemáš vůbec nic.“ Kojot zavřískal: „Jak nemám nic, podívej se na tohle úžasný bizoní žebro! To je pro tebe nic?“

„No vidim hnusný, olezlý a starý žebro. Nevim, co je na něm úžasnýho!?“

„Moc se neofrňuj, to neni jenom tak obyčejná zahnutá kost. To je totiž moc kouzelná věc!“

Loví sám vzal opatrně a nedůvěřivě žebro do ruky a prstem brnknul na napjatou šlachu. Pak se zamyslel. Každej věděl, že když Kojot o něčem řekne, že je to kouzelný, tak je to prostě kouzelný. I když jinak ukrutně lhal. Ani své matce, jestli nějakou měl, nikdy neřekl jejím jménem, aby nedej bože neřekl náhodou pravdu. Loví sám položil na zem před Kojota vejce a řekl: „Dobrá, to je dobrý obchod“ a odešel. Když Kojot hltal vajíčka, pomyslel si: „To byl ale hloupej muž.“ Od té doby muži loví lukem a Kojot vybírá hnízda.