Jeden národ

Kůň a člověk jsou jeden národ. Pokud je dobře koním, je dobře i lidem. Bez koní jsme jen ptáci, co nemají křídla, vydáni všem vlkům ze stepi. Když byla válka, tak lidé umírali na hřbetě svých koní a společně vstoupili mezi hvězdy...

                                                                                   bratr babičky mých Mongolů, asi 80 let

Mladí lidé už se dneska nechovají často správně, ale staří jsou dobří všichni.

                                                                                                               můj přítel Batka

Před jurtou stojí kůň a spí ...

Je ráno a ten kůň trpělivě čeká, až ho jeho pán bude potřebovat. Čeká a spí ... a možná se mu zdá o chvíli, kdy místo něj chytí jiného a jemu služba skončí. To je vždycky nejlepší chvíle bytí. To ho vždy pustí a on si bude užívat chvíle svobody. Bude s ostatními večer poslouchat chřestění křídel velkých barevných kobylek a hledat zbytky už hodně vypasené trávy anebo poběží k řece k oblíbenému napajedlu ... Ale teď čeká a spí a nikdo si ho nevšímá. Je trochu překvapený, když jdu kolem něj a dotknu se jeho nozder. Tichý pozdrav, jenž letí mezi věky.

Člověk a kůň. Nikde tolik lidská bytost necítí, jak jsou naše osudy spjaty. A jak se přítomnost otočila, aby zuby podrbala kořen svého ocasu, tam někde daleko v hluboké minulosti.

Nebýt koní, tak bych nikdy neviděl ranní slunce nad širou stepí ...

 

Místo krve bratře, máš v žilách svobodu,

teď stanuli jsme spolu kousek od brodu.

Kosti našich předků se barví do běla,

my zrodili se z ohně, vstali z popela.

Projeli jsme stepí celý známý svět,

S Chánem přešli Pamir a vrátili se zpět.

Prošli mnohé bitvy, můj věrný příteli

a ztratili se v stepi, když střechy hořely.

Když se kolem nás z kopí svíral kruh,

vynesls mě ven, jako války bůh.

Počkej na mě jednou, můj drahý příteli,

až mě srazí mečem, či lukem zastřelí.

A až na mém těle vztyčí mohylu,

přivedu ti bratře krásnou kobylu.

Přeplavu s ní řeku, až na ten druhý břeh,

tam do pasu je tráva, kameny kryje mech.

Na břehu té řeky zase budeš stát,

až dotknu se tvé hlavy, no tak budu rád.

Tam na druhé straně se rány zacelí.

Všechny jizvy z bojů po ostré oceli.

 

Vyjíždím s koněm do prudkého srázu nad řekou. Kopyta strhávají lavinu kamenů, která se sype dolu ze svahu. Chvílema to vypadá, že se vůbec nehýbáme z místa, ale koník své úsilí nevzdává. Dobře to tu zná a ví kam jít, aby nalezl zbytek stáda. Netrvá to dlouho a vyhoupnem se na nízký hřeben, který lemuje řeku.

Jak jsem správně předpokládal, tak z dnešního výletu zřejmě sešlo. Ráno za mnou přišla pani domácí a požádala mě, abych vyjel a přihnal stádo koní. Je čas podojit kobyly a Batka se po včerejšku nějak necítí a vůbec nevylezl z jurty.

Svižně pokračujeme po hřebenu a já se rozhlížím, co mi bystrý orlí zrak stačí, zda nezahlédnu naše dvě stáda. Koní je dohromady asi pětadvacet, tak je snad nepřehlédnu.

Překonal jsem jednu terénní vlnu a odkryl se mi výhled dolu na řeku. Vidím, že podél ní jede velký náklaďák naložený vrchovatě vším tím, co mongolská rodina vlastní a na vrcholu té velké haldy sedí několik lidí. Takto to vypadá, když místní lidé kočují.

Náklaďák zastavil v místě, kde se řeka rozlévá do šířky. Proud malinko zbrzdí, aby nabral sílu a valil se zase dál, přičemž vytrhává kameny ze břehů a posunuje je níže po proudu, tak jak to činí již od nepaměti.

Auto zastavilo a já pozoruji, že Mongolové o něčem živě diskutují. Potom dva chlápci seskakují a připevňují na výfuk dlouhou hadici. Zastavil jsem koně a zvědavě pozoruji, co se bude dít.

Chlápci vlezou zpět do kabiny, otáčí náklaďák čumákem k řece a couvají. „ To snad né!“   Chystají se řeku projet. Tok má několik desítek metrů a je dost dravý. Pak to přijde...Rozletí se s tím ruským obr strojem přímo do řeky a jedou. Je to skutečně vzrušující podívaná. Stroj bojuje ze silou přírody o každý metr. Již je v půlce řeky. Pak poposkočí o pár metrů po proudu. Ještě kousek ... a stojí. Lidé asi neodhadli hloubku řeky. Motor řve údolím. Z auta se valí oblaka dýmu a páry a pak náhle zmlkne. Slyším jen šumění řeky a křik a nadávky lidí, kteří poskakují po haubně auta. Voda dosahuje až po sajtny a protéká do kabiny. No, to je mazec! Rychle zvažuji situaci a přemýšlím, co pro ně mohu se svými jazykovými schopnostmi udělat. Lidé na autě nepanikaří. Je znát, že to pro ně není ničím mimořádná věc, i když to vůbec není příjemná situace. Naštěstí se na druhém břehu objeví dva jezdci a už se k autu brodí. Nepřestává mě fascinovat, jak místní lidé dokážou vše brát s nesmírnou lehkostí a jak si úplně cizí lidé vždy navzájem pomohou. U nás by se dočkali pouze nevšímavého přezírání, nebo posměchu. Řidič přeskočí na koně k jednomu z jezdců a už se brodí zpátky na břeh a mizí.

Když jsem hnal asi za dvě hodiny údolím naše rozpustilé stádo domu, tak byl náklaďák už pryč. Vůbec nedokážu pochopit, jak ho dokázali dostat na břeh ... Jsou věci, které mysl zhýčkaného Evropana prostě nedokáže pobrat.

U mých Mongolů je dneska trošku těžší atmosféra. Batka, co jsem přijel, vykonává nějakou činnost a pracuje, i když jiné dny působí dojmem, že se spíš poflakuje. Dnes dokonce pomáhá dojit. Už opravil kusem surové kůže utržený výfuk od auta a teď přestavuje společně se ženou a se mnou ohrádku pro ovce. Babička vyrábí takovou tu věc, co jí říkám štěrk. Nejprve se sbírá smetana a udělá se z ní taková kaše, pak se to rozetře po plechu a dá schnout na střechu jurty. Když to je napůl suché, tak se to nožem rozdělí na kostičky, jako když doma krájíme koláč a nakonec se to perfektně dosuší. Je z toho pak taková skutečně velmi trvanlivá drť., která se dobře skladuje. Tato věc je ukrutně kyselá a Mongolové vždy, když někam cestují mají pytlík s touto dobrotou u sebe. Částečně to nasytí, ale hlavně to svojí kyselostí při cucání nádherně zahání žízeň, což je především v oblastech, kde o vodu nezakopnete, skutečně věc k nezaplacení.

Také jsme vyčistili konve a založili na novou dávku kumisu. Na Nádam se očekává velké množství hostů a tudíž musí být pořádná zásoba zkvašeného kobylího mléka. Kumis od naší paní domácí je vyhlášený široko daleko a každý, kdo jede okolo, se na misku zastaví.

Batka říká, že klidně vypije dvacet litrů za den, takže zase kecá.

Už se mi hodně stýská. Nejraději bych hned po Nádamu jel domu. Lidé jsou tu úžasní, ale jsem jen cizincem lapeném v této ohromné zemi....

Jsem tak sám s myšlenkami, které se nedají sdělit.....

Batka vytáhl udici a řekl doma, že jdem chytit rybu. Slyšel jsem, že Mongolové ryby nejedí, ale z toho, co Batka říká, nedokážu pochopit, jak to vlastně je. Možná, že ryby chodí chytat se svými turisty, ale domnívám se, že dnes je to spíš záminka, jak vypadnout z domova. Ještě než dojdeme ten kousek k řece, tak říká, že stejně nic nechytíme a má pravdu. Párkrát nahodíme háček s kobylkou, ale voda je tak přikalená, že toho brzo necháme.

Sedli jsme si spolu na břeh a házíme kaménky do vody. Tato činnost je, zdá se, všude na světě stejně oblíbená.

Batka začíná mluvit o tom, jak je život tady těžký. O tom, jak se svojí ženou chodil do školy a jak se v sedmnácti vzali a že nikdy v životě neměl jinou ženskou a jak je hrozně namáhavé takhle žít. O tom, jak se přesouvá z údolí do údolí. Jak je děsně chudej a že nikdy nikde nebyl. Jen párkrát v Ulanbátaru. To prý já se mám ... Jsem ármyčelavěk..... Můj život je plný dobrodružství … A pak se zeptal, kolik už sem zabil lidí. Koukám na něj jako blázen a znovu se mu snažím vysvětlit, že nemám s armádou nic společného. On na to povídá „ Já ti stejně nevěřím. Dobře jsem poznal, že ty boty, co jsi mi dal jsou vojenské.“ A tím toto téma pro dnešek uzavřel.

Pak se mě zeptal, v jakého věřím boha a já mu vyprávím o své víře v zemi, v nebe a vítr, co fouká z plání. On nadšeně vyskakuje a vykřikuje: „ V to věřím také! V to věřím také!“ Babička je buddhistka, ale já věřím v nebesky modré nebe. Modrá je barva nás Mongolů a step je naše matka. V toto věřil už Čingischán a každý správný Mongol má stejnou víru.“ Poté se na mě podíval a povídá: „ Ty žiješ v kulatém domě jako já. Jezdíš na koni jako já, máš doma kozy a to všechno a máš stejnou víru jako já. Jsi vlastně napůl Mongol, jen ses nenarodil na správném místě.“

A já jsem pochopil, že mi právě složil tu největší poklonu, co mohl, protože nebesky modří Mongolově, jsou přeci ti nejlepší lidé na světě.