Lidé Vlajících hřív

Příběh o dívce a koních

Je horké odpoledne v zemi vysoké trávy. Nekonečná zvlněná pláň se táhne na stovky mil všude okolo. Před obchodem ve stínu verandy v místní ztracené osadě sedí dědek Sam, nebo to je Kalmik? Nebo snad dokonce Tamir? To je vlastně úplně jedno. Stejně mu léta už nikdo neřekne jinak, než-li Chromá noha. Jako kluk spadl z koně a od té doby si už na žádného nesedl. Vlastně je div, že vůbec chodil. Chromá noha přesto všechno koně nadevše miloval, ale ještě víc miloval příběhy. No a pro ty příběhy ho zase zbožňovaly všechny děti z okolí. Proto i teď se kolem něho mačkal hlouček usmolených fakanů s černými lesklými vlasy a jeden přes druhého žebronily: ,,Dědečku vyprávěj o hnědým medvědovi, nebo o velké záplavě …Né!! O koni co se ztratil...Vyprávěj“. Chromá noha měl příběhů plné kapsy i rukávy a na požádání je sypal ven: ,, Tak poslouchejte usoplenci“ a začal další příběh pro všechny co přišli…

Stalo se to dříve,než-li se narodil děd mého děda.
Naši lidé byli nuzní a ubozí. Putujíce celým širým světem po zemi jenž byla jejich matkou. Nikde nebyly ploty, ani dálnic a všude to bylo děsně daleko. Lidé nikdy neslyšeli o zvířeti, kterému říkáme kůň. Putovali plání od nikud nikam a hledali něco k jídlu. Občas něco ulovili, ale spíš vykopávali tuříny…a měli pořád hlad.

V tu dobu s kmenem chodila i stará žena. Nejnuznější z nuzných. Její jediný syn zahynul tu zimu, kdy lidé našli v zimě doupě medvěda a rozhodli se ho zabít. Od té doby byla sama a nikdo se o ní nestaral. Byla slabá a ostatním k neužitku.

Jednoho dne přišla k lidem nemoc a mnohé zabila. Kmen se snažil před zlým duchem nemoci utéci a rychle se přesouval z místa na místo. Každý večer se všichni sešli u ohně, aby zjistili, kdo už nedorazí. Všichni mají strach. U ohně sedí i malá dvouletá holčička, o které ani ostatní nevědí, jak se vlastně jmenuje. Mne si červené uplakané oči a dívá se vyděšeně na ostatní. Její rodiče k ohni už nepřišli. A lidé ustaraně rokují, co si s ní počít. Nikdo se jí nechce ujmout, vždyť její rodiče odnesl zlý duch nemoci. Tak nakonec rozhodli, že jí nechají na místě svému osudu a ráno se vydali na cestu. Všichni odešli, jen velký šedý pes a stařena s holčičkou zůstali sedět u černého vypáleného kruhu.

Babka si řekla: ,,Jsem stará, já se nemoci už nebojím. Zůstanu s tou malou, dokud budu mít nějakou sílu.“ Vyrobila smyk a zavolala na psa. Toho zapřáhla a holčičku posadila na smyk.
,,Tak pojď pojedeme světem spolu a vydaly se pomalu s odstupem za ostatními.

Putovali daleko. Babka se s dítětem dělila o vše co našla. Až jednou večer stařena zjistila, že je smyk prázdný. Holčička už byla příliš vyčerpaná a někde cestou nejspíš ve stepi spadla do vysoké trávy…Stařenka plakala. Už jí zbyl jen ten pes.

Země na pláních je ohromná a nikdo neví co se v ní vlastně děje.  Step nikde nezačíná a nikde nekončí a co si vezme, to skreje na dobro. Co jsi ztratil, na to zapomeň. Pokud něco vrátí je to kouzelné, jelikož nikdo neví, kde jsme byli včera.

Holčička leží dlouho v trávě a slunce jí pálí do čela. Přes zavřené oči vidí jen barevné kruhy.
Náhle něco zastíní slunce a ona pomalu otevře oči, aby viděla, co to je. Nad ní se sklání muž s dlouhými rovnými a jako uhel černými vlasy. Je moc krásně oblečený. Má kabát z bílé jelenice s malovanými rukávy. Za ním stojí další krásní lidé, s dlouhými vlasy a všichni hledí na dívku laskavýma očima. Muž zvedne holčičku ze země a ptá se, co tu dělá a ona mu všechno vypráví svým jazykem dvouletého dítěte. A on stojí. Drží jí v náručí a trpělivě naslouchá. Když holčička domluví, tak se otočí k ostatním a pokrčí rameny. Malé dívce řekl: ,,To je těžká věc. Jsme Lidé vlajících hřív a když jsme tě našli ve stepi, tak s námi musíš zůstat“

A tak se i stalo. Léta plynula a dívka viděla, že lidé Vlající hřívy se k sobě chovají laskavě, mají pevný řád, své zvyky, obřady a tance. Byli to štědří lidé a znali mnoho věcí, o kterých naši lidé nikdy neslyšeli. A dívka rostla a byla šťastná. Jen když plání foukal vítr, tak slýchala nářek vlastního kmene. A dívka byla smutná… Ostatní to viděli a ptali se, co jí trápí a ona jim nakonec řekla, že je to stesk po vlastních a také jim řekla o jejich bolesti.

Lidé Vlajících hřív dali hlavy do hromady a dlouze se radili. Nakonec se k dívce otočil jejich náčelník a řekl: ,,Dobrá, půjdeme s tebou k tvým a pomůžeme jim být lepšími, ale pravidla jenž nám dal stvořitel nám zakazují mluvit s ostatními. Jen ty budeš za nás hovořit.

Jednoho rána naši předci uviděli přicházet ke svému tábořišti asi čtrnáctiletou dívku, kterou následovali podivné zářící bytosti kráčející po čtyřech s dlouhými vlasy.
V našem světě uběhl pouhý rok, takže dívku nikdo nepoznal kromě stařeny a ta jí objala.
Dívka ukázala na čtvernohé bytosti a řekla: ,, To jsou koně, národ Vlajících hřív a přišli, aby náš život udělali lepší, než-li je. To s nimi jsem žila dvanáct zim a oni zůstanou teď s námi“

Dívka byla jediná, kdo uměl s nimi hovořit a také dokázala odehnat nemoc přikládáním rukou. Lidé se začali učit být lidskými bytostmi. Neměli jsme se vždy dobře, ale stali jsme se velkými.

,,Jo, abych nezapomněl… Všichni potomci dívky, jenž přišla ze stepi, umí rozmlouvat s národem Vlajících hřív. A tak to bude dokud spolu budeme žít“…

947358 372669666174794 1261395556 n
 

Už zase prší a je Sibiř. Vrátil jsem se pro batoh a našel si kousek pod hřebenem útočiště mezi třemi obrovskými balvany. Dva dělají stěny a třetí stříšku. Sestoupil jsem o kus níž a natahal z lesa nějaké klacky.

Oheň vesele tančí na skalní stěně a já se jal vařit svůj houbařský úlovek. Když se houby uvařily, tak zjišťuji, že je to takovej hnus, že se to fakt nedá. Vylil jsem je mezi kameny a zklamaně vařím samotnou bramborovou kaši.

Ještě nikdy jsem nebyl tak unavenej, ale je mi dobře. Tluču o sebe dvěma klacky a zpívám píseň o skálách, řekách a koňském národu. V ešusu horký čaj a na oslavu jsem otevřel pytlík hrozinek, co schovávám pro zvláštní příležitost. Vyčasilo se a nebe je jako vymetené. Koukám na hvězdy a říkám si, jak je to zvláštní. Vždycky mi přišlo, že vypadají jako díry v tmavé dece. Všechny stejně vzdálené. Teprve tady vnímám hloubku vesmíru a to, jak je každé souhvězdí jinak vzdálené. Jen mi přijde to nebe nějaké cizí. Všechno je na něm úplně jinak. Jsem sám v horách a vím, že tahle chvíle se již nikdy nezopakuje. Je to příběh jen pro mě. Nakonec zmizí stejně jako já. Jako kdyby se tohle nikdy nestalo. Jako bych nikdy nežil.

Ráno využívám slunečného počasí a vyrážím přes kopec, za kterým zmizelo stádo. Trvalo asi dvě hodiny, než jsem je našel. To není tak zlé. Dnes volím jinou taktiku. Neschovávám se a jdu pomalu za nimi. Koníci vždy kus utečou a já je pokaždé dojdu. Vždy mě nechají přijít o kousek blíž. Už vím, který kůň se dá do pohybu nejdříve, a na toho se zaměřím. Jakmile znervózní tak zastavím. Sednu si a dívám se na ně. Vše co vidím, si pečlivě ukládám. Sleduji, jak se dělí na skupinky, kdo má rád koho a kdo je tady důležitý a kdo ne. Jsou tu dvě hlavní rodiny a ty se většinou nemísí. Rivalita je zřejmá. Jen odrostlá hříbata si bezstarostně hrají na neutrálním území. Koně mě po dvou dnech pustí tak na sto metrů. Přiblížím-li se moc, tak začne být hřebec nervózní a házením hlavy odhání ostatní, ale jinak si koně docela zvykli na moji přítomnost. Bohužel už nemám film do foťáku. Voda tomu nějak nesvědčí. Snad zachráním, alespoň obrázky, které jsem už pořídil.

Včera ráno se vrátil lijavec s větrem. Je mi hrozná zima. V kopcích jsem našel několik zimovišť. Nejdřív jsem doufal, že se tam ukryji, ale je to takovej humus, že raději mrznu venku.

Mám toho dost a opouštím své koně. ,,Hodně štěstí! Svobodný národe.“

Cesta zpět je úmorná. Doufám, že jdu správným směrem. Přejdu hřeben, nad tímto údolím tam, kde tuším soutěsku a měl bych se objevit nad řekou.  Teda, alespoň doufám.

IMG 0023

Přechod přes hřeben mě dost zdržel. Začínám tušit, že dnes se již k Mongolům nevrátím. Nebe je beznadějně šedé, stejně jako má duše…. Z toho nebe padá hustě voda a snaží se mojí duši utopit.

U první louže jsem zastavil a schovanej pod plachtou jsem se jal vařit na kosce suchého lihu číňanskou polévku. Ruce se mi klepou a já jí piju ještě horkou. Dojídám nudle za pochodu.

Byla už skoro tma a já doufal, že řeka nebude daleko. Jdu údolím plným omletých oblázků.

Zmýlil jsem se. Byla noc, když jsem uslyšel řeku. Prohrál jsem. Musím přespat, kde jsem.
Za deště rozbaluji v otevřené krajině. Na mokrou zem hážu potrhanou pláštěnku a na ní zbytky karimatky.  Následuje spacák a plachta. Tu jsem po odvodu zatížil kameny, aby mi jí nebral vítr. Pod hlavu mokrý kabát a už se ,,spí“

Ráno jsem se vzbudil a ani nejsem moc mokrý. Vyrážím okamžitě a snažím se vyhnout Mongolům kolem řeky. Nemám náladu na to, tvářit se jako idiot a vést rozhovor typu :,, Já o koze, ty o voze“

Hřeben hory mě odvedl hodně daleko proti proudu řeky. Míjím několik jurtovišť. Všude stáda dobytka. Viděl jsem v téhle zemi tolik koní, že snad už žádné do konce života, ani vidět nechci.

Dojel mě asi devítiletý kluk a nabízel mi, ať si půjčím jeho koně. Řekl jsem mu, že nechci. Myslím, že zabalený do igelitové plachty, bych ho už nikdy nezastavil. Tahle plachta mezi zvířaty vůbec vyvolává zajímavé reakce. Ale já se jejího komfortu rozhodně nechci vzdát. Nebýt jí, tak tutově zmrznu.  ,,Ne, dík“. Půjdu raději pěšky.

Samozřejmě prší…
Domnívám se, že cíl nemůže být moc daleko.
První pokus o přechod řeky nevyšel.. Za těch několik posledních dní se řeka obludně změnila. Je šedohnědá a dravá jako larva vážky. Také je o dost širší.
Jak se říká: ,,Když nejde o život, tak jde o hovno….Jenže tady jde bohužel o život“
Poučen minulou zkušeností, svlečený do trenek a trička a bez báglu zkouším přejít. Ani ne v půlce toku voda nad pás a šílený proud. Jen s maximálním úsilím se dostávám zpět na břeh.
Totálně promočený, jen v trenkách a triku, pokračuji ledovým vichrem dál. Po nějakém kilometru jsou skály, který už znám. Boty ztěžkly litrama vody.
Druhý pokus o přechod dopadl stejně blbě, jako první. Deště přidaly řece spoustu síly a voda stoupla. Nevím, kde se v člověku v takových chvílích bere to odhodlání…

Několik kilometrů v dálce vidím svůj Vrbový ostrov i Batkův gert (jurtu).

970566 377991355642625 1191728414 n
Nedá se nic dělat, musím přejít rozvětvenou řeku za každou cenu. První silnější rameno jsem zvládl, ale při přechodu hlavního toku mě strhl, asi ve třetině i s báglem na zádech, kalný proud a nese mě do dálky. Plavu jako o život. Je mi jasné, že pokud se batoh naplní, tak jsem nejspíš mrtvej. Pořádně jsem si máknul, než jsem doplaval na druhou stranu a taky se dost napil…Teda ještě že tohle neviděla máma.
Už jsem v podstatě doma na Vrbovém ostrůvku. Ještě dva proudy a budu na druhé straně. Celej nacucanej vodou a úplně hotovej dorážím ke ,,svým“ Mongolům. Okamžitě se namotávám na rouru od kamen. Mongolové se mi smějou.

Batka se ptá kolik jsem ušel. Říkám, že nevím.
,,Byly tam ještě jurty?“ a já že né. A on uznale pokyvuje hlavou. Nakonec se ptá, jestli jsem tam nepotkal jeho koně. Měl na sobě cejch ve tvaru půlměsíce.
Ještě dodává, že takhle daleko pěšky nikdy nešel. Pak se otočí k ostatním a říká jim: ,,Já jsem povídal, že se dokáže vrátit…je to můj přítel, speciální voják.“ Z celé společnosti byl jediný, kdo tu nepochyboval o mém návratu.
Babička mě hned dala chleba a tvaroh a Baskova žena misku s horkým čajem. Ženský pak uvařily těstové koule plněné mletýma ušima, vočima, nohama atd. …Nikdy jsem nejedl nic lepšího.
Řekl bych, že mám za sebou opravdu divoký zážitek.  

Už bych chtěl být doma…mám Mongolska tak akorát.
Nejspíš si ještě počkám.