Můj deníčku ...

 

Kůň přibližuje lidi k horám

a přivádí lidi k lidem

 

Ještě když jsem tábořil na svém ostrůvku, tak jsem se tu spřátelil s jedním koněm. Říkám mu Pihovatej. Byl zvědavější nežli ostatní a nedal se přehlédnout. Měl světle žlutou, skoro bílou barvu a vypadal, jako když krupicovou kaši posypete kakaem . Vždycky mi kolem ohniště převracel plechovky. Koně si tu chodí většinou kde chtějí a nejraději mají, když si jich nikdo nevšímá. Tenhle byl jinej. Zvědavej jako opice a drzej zrovna tak. Tahal mi batoh po zemi a snažil se z něj vysypat věci. Já ho drbal kolem očí, strkal mu prsty do uší a masíroval mu jejich vnitřek. To vždycky uvolněně stál s přivřenýma očima a pysk mu visel tak, až by jeden přísahal, že mu co nevidět upadne. Tak jsme se rychle skamarádili. Vždycky, když mě Pihovatej viděl , tak zamířil ke mně doufajíce, že mu budu dělat ty příjemný věci. Dokonce nebyl líný jít notný kus za mnou a žádostivě do mě žďuchat.

Krátce potom, co jsem se spřátelil s mými Mongoly, jsem si nedaleko od jurty šel pískem vydrbat ešus v řece. V ten moment si mě všiml Pihovatej a neomylně vyrazil za svou dávkou slasti. Babička mongolová jako vždy něco kutila kolem bejváku venku a všimla si, jak za mnou ten kůň leze. Přestala pracovat a dlouze se na nás zahleděla.Pak zavolala na dceru. Obě na nás koukaly a když jsem odcházel od řeky, s koněm nalepeným na záda, tak se hlasitě smály. Babičce při smíchu vždycky krásně zářily oči.

Odpoledne jsme s Batkou pili slaný čaj s mlékem a on mi povídá : „ Babička mi říkala, že jsi dobrý člověk....Každý, koho si koně vyberou samy, je dobrý.....a Mongol vždycky poslouchá, co koně a staří lidé říkají, protože oni znají svět.“ V ten moment jsem měl pocit, že poslední ledy roztály.

Zápisky z deníku:

Pořád mě trápí zažívací potíže a vlastně si už vůbec nevybavuji, kdy ze mě šlo něco jiného, než průjem....a toaleťák došel. S tím, že si nebudu mít čím utřít zadek, jsem počítal a připravil jsem se na to, že bude muset stačit tráva. No ale, že tu nebude ani ta, tím jsem skutečně zaskočen. Zvířata prostě vypasou úplně všechno.

Jde do tuhého. Odhodlal jsem se k husarskému kousku. K tomu, abych se místních zeptal, jak takovéto věci řeší, jsem se nerozhýbal, ale jako zkušený indiánský zvěd jsem se vypravil za Batkou, když to na něj přišlo. Využíval jsem terénní vlnky a přeskakoval z dolíku do dolíku. Batka zmizel v proláklině a já, stejně jako můj dětský vzor Vinnetou, jsem se plížil na vrchol kopečku hlíny a kamení, abych odhalil ten mongolský svatý grál.Vybavuji si scénu z Tance z vlky, jak se indiáni plíží před lovem bizonů a jak to Kevinovi šlo...a já dělám teď nemlich to samý, abych zjistil, jak Mongolové kadí... A už, už..a mám to. No to je neuvěřitelné! To jsem skutečně nečekal! Oni si utírají zadek oblázkem! Tak tohle se člověk opravdu v žádném cestopise nedočte.

Na každé straně od jurty jsou zatlučené kolíky, mezi nimi jsou natažené provazy, ke kterým se ráno uvazují hříbata. Kobyly se pak zdržují u nich a my je můžeme několikrát za den podojit. Jejich mléko používáme na kumis. Hřebci žárlivě střeží každý svoji stranu.

Vypadá to, že od ošmataných dřevěných dveří jurty vede přímá čára, která dělí koňské světy na dvě poloviny. Oba hřivnatí pašáci na sebe často výhružně nabíhají, ale vždy si dávají pozor, aby nepřekročili hranici. Nikdy jsem je neviděl se poprat, jen nějaké to kvičení, vzpínání a kopání do vzduchu. Když už se domácím zdá, že to oba kohoutci přehánějí, tak na ně někdo vyběhne, popadne buližníček a obratně rozkuráženého panáčka zasáhne. A je klid. K tomu ovšem nedochází často. Spíše si hřebci jeden druhého nevšímají. Zřejmě budou dost silama vyrovnaní a vědí, že má každý své jisté. Ovšem je jasné, že mladší plavák starého mazáka provokuje. Vždy poklusává tam a zpátky podél neviditelné hranice. Zvedá ocas a dělá krček. Starší se pase a dělá jakoby nic a jen, když už má pocit, že mladší vstoupil špičkou kopýtka za čáru, tak na něj vyběhne. Jsou jak dva školáci nezbedáci, co si na lavici namalujou čáru a pak se loktama přetlačují..

Batkův malej synek Tkanička zkouší lozit kolem jurty. Bere do paciček ovčí bobky a pokouší se s nima zasáhnout ježatého psa Hymbeho, mongolské děti jsou užasné. Také jsem pomáhal dojit yačí maminy, jejichž telátka jsou uvázány u dřevěného dvoukoláku.

Ženské se mi smály, jak mi to nejde.Oni měly podojeno snad okamžitě, co kravám sáhly na vemana. Yačí mléko je o moc tučnější než kravské a je to lahůdka. Chtěl bych mít doma takovou yačí holku. To by se to tloustlo.

Batka vzal pušku a s důležitým výrazem nasedl na koně. Takže jsou dvě možnosti. Buďto se bude povalovat u někoho v jurtě a nalévat se kumisem, nebo doveze sviště tarbagany a my je pak budeme opékat, což je náramná dobrota. Teda pokud se to peče v popelu nebo na ohni. Vždycky se pečou i s kožichem, který se tím opálí. Ale už jsem i viděl na tržišti, jak jsou připravováni za pomoci benzínové letlampy. To musí být mlska ... Cestou z osady, kde jsem se stavil v mé milované dřevěné budce u silnice pro nezbytnou dávku prošlé čokošky, jsem vyjel s koněm na vysoký hřeben, který svírá řeku. Na vrcholu jsou v řadě ostré skály, které vypadají jako tlama krokodýla. Když zafouká ostrý vítr, tak je slyšet, jak na ně v jednom místě píská. Zastavil jsem se v nejvyšším bodě hřebenu, tam kde stojí tři ova vedle sebe a rozhlédl jsem se.Najednou koukám, že na úpatí kopce pode mnou ženou tři chlápci ohromné stádo koní. Koní je fakt hromada. Lehce mrholí a já ohromeně koukám. Kolik jich může být? Pět set? Tisíc? Kdo ví ? Obrázek je to jako z prospektu. Chlapíci mají barevné dhély a špičaté tradiční čapky. Teda, až na toho s basebolkou. Přes ramena drží dlouhé urgy (to je tyč s dlouhou smyčkou, která slouží k odchytávání koní). Z kopce slyším, jak koně popohánějí pískáním. Neodolal jsem a sjel k nim. Jeden honák mi zamával a přijel ke mně. Potřásl mi rukou a zeširoka se usmíval a brebentil a brebentil. Bohužel mongolsky. Nerozuměl jsem mu ani slovo, ale on na mojí ruštinu pokyvoval hlavou. Tak nevím ...

Jel jsem pár kilometrů po plání s nimi. Hnali stádo svižným tempem a já se kochal tím, jak se vlní barevná řeka z koňských hřbetů.

Nakonec jsem je musel nechat svému osudu a vrátit se z pláně na kopce. Trošku jsem si zajel výše, nežli jsem měl v úmyslu a nahoře mě chytlo ostré krupobití. Naštěstí jsem pod jedním průsmykem našel zimoviště, kde jsem se stihl s koníkem schovat. Zimoviště je většinou dřevěný přístřech z modřínových klacků a pevná ohrádka. Všechno je plné rozmáčeného hnoje. Děsnej humus, ale lepší než ledová masáž, co se sype z nebe. Kroupy záhy pokryly celou zem. Jektal jsem zubama, ukusoval Barilu a doufal jsem mě neodřízne cestu nově vzniklá řeka.

Dnes se necítím. Včera jsem pěkně promokl. Mám pořád nacucané boty a z ježdění v mokrých kalhotách sedřenou zadnici do krve. Navíc se mi točí hlava, v který mi tlučou permoníci a do toho všeho mě začal pobolívat zub. Ještěže mám malé růžové zázraky, jinak bych tu chcíp.

Sedím ve stepi v dolíku a na liháčku si vařím rýži a vypisuji se tu ze stesku po domově. Co bych dal za to, být zase s Váma, pít kafe, pokuřovat dýmku a mít přikrytá kolena....a suchý ponožky.

Dám celé Mongolsko za talíř brambor !!!