Nádam, svátek léta a koní

Podobný svátek se slavíval u všech kočovných národů a byla to příležitost se každoročně setkat s přáteli a příbuznými, kteří přes rok kočovali s jinými tlupami, rodinami či kmeny. Tyto svátky měly v životě svobodných lidských bytostí obrovský význam, jelikož dávaly jednotlivci pocit vědomí, že je součástí většího celku, že není jen on sám a jeho kmen, ale že za nimi stojí národ.

Na těchto setkáních se dělala společná politika, volili se náčelníci, domlouvaly se sňatky a plánovaly války.

Mongolský Nádam má tradici sahající až do časů velikého chána Čingise, a dost možná ještě dál. Je to v Mongolsku událost největšího významu, kdy se vše zastaví a oči všech se upřou do jednoho místa. U nás není nic, s čím by se dala srovnat.

Je 17. 7. ráno. Probudil jsem se v Ganchuově bytě na zemi a díval se, jak po stropě leze neuvěřitelné množství much, a přemýšlel o hrůzostrašné noci na sídlišti v Ulanbátaru, na to, jak mezi paneláky úplně stejnými jako na Čerňáku nesvítí ani jedna lucerna, na to, jak musí člověk znát dobře cestu domů, protože ani jeden kanál nemá víko, na to, jak se ve tmě, tam co míváme u nás kočárkárnu, rvou obrovské smečky divokých psů mezi odpadky. Taky na to, jak na balkoně v patře nade mnou místo prádla visí vlčí kůže, a kdo je asi ten chlápek, co si před panelákem postavil jurtu, natáhl z třetího patra prodlužku a teď brzo ráno kouká na televizi.

To je Ulanbátar, město protikladů. Věže z panelů plných sokolů a obrovské slumy, které město obepínají jako obruč a brání jeho rychlému růstu, protože každý Mongol se může ze zákona utábořit, kde chce, vždyť je to národ kočovníků.

Zvedám se a odcházím hledat autobus. Díky Ganchu. Co na tom, že říkají, že jsi mafián, jen proto, že jezdíš chevroletem, vlastníš jediný pivovar v zemi a k tomu síť hospod. Pro mě jsi kádr, který se ujal úplně cizího kluka, nakrmil jsi mě, opil a vzal na koncert vlastní kapely, a nakonec jsi mi dal klíče od tohodle bytu, který se fakt těžko hledá. Házím klíče do schránky a mizím.

Jen samotná cesta autobusem je jedno velké dobrodružství. Je tu narváno neuvěřitelné množství lidí. Sedí po třech na sedačkách a ještě se jich plno válí kolem. Ulička je plná věcí. Balíky, sedla, bandy s komisem a dokonce jedna ovce, která do těch věcí zvesela močí a nikomu to neva. Mongolové jsou veselí a družní. Zpívají a také pijí. Obzvláště ti vojáci vzadu. Nakonec se autobus celej serval a bohužel trochu kvuli mně. Vojáci se veselili více než je zdrávo, načež se jeden z nich rozhodl uhodit pěstí chlápka vedle mě a já instinktivně vojákovi zachytil pěst. Strhla se všeobecná vřava, ve které mi dal voják facku, což se nelíbilo pastevci, kterému jsem pomohl. Trošku jsem na vojáka křičel česky a ten nelenil, rozbil lahev od vodky a chtěl mi jí vrazit do břicha. V ten okamžik mu jiný pastevec pěstí přerazil nos. Všude bylo plno krve. V ten moment se vojáci vrhli na pastevce a pastevci na vojáky. Chlapi se mydlili mezi sebou, ženský mlátily chlapy, dokonce autobusák zastavil a společně s průvodčím se srdnatě zapojil do bitky. Myslím, že křičel, že nás všechny vysadí, což zabralo. Všichni se uklidnili, načala se banda s kumisem a za chvíli se zase vesele zpívalo. Jen ovce s francouzským turistou byli notně vyjukaný. Ten se mi svěřil, že kdyby to tušil, že nikdy neopustí sladkou Francii. Vojáka mi nakonec bylo líto. Hodně mu tekla krev, tak jsem mu dal alespoň roli toaleťáku a prášky na bolest.

Autobus musí co chvilku sjet ze silnice kvůli stádům zvířat. Ovce, kozy, koně, velbloudi. Na sloupech vedení sedí sokoli, orli a supi. Po stepi se procházejí volavky.

Ještě pár hodin a čeká mě městečko Karakorum. Tam leželo jediné opravdové město starých Mongolů. Hlavní město Čingischána. Město, kam se Mongolové již po generace vracejí. Tam ve stepi, kde bije srdce Mongolska.