Naše novinky

 

 

Jedno milé odpoledne a Atrej. :-)

Olda

8.9.2019

 

 


 

 

Jo...holky. Ty mě vždycky baví. Kor když mám na procházce hned čtyři. :-)

Olda

8.9.2019

 

 


 

 

Má úvaha na téma učení lidí
Obrací se na mě opravdu velké množství lidí, kteří chtějí, abych je učil a dával jim hromadu informací ohledně výchovy a výcviku koní...no a já se pokouším léta něco podobného dělat.
A to naučilo zase mě. Předně jsem pochopil, že nejprve mezi těmi všemi zájemci musím najít ty, které učit nemám. Jsou to lidé, kteří se ode mě učit nedokážou. Nejsou otevření a vlastně na sobě nic měnit nechtějí.
No a pak jsou ti, které učit mám, ale ti to paradoxně vlastně nepotřebují, jelikož se učí sami a já jim jen otvírám dveře. Nakonec by dosáhli nějakého uspokojivého výsledku i beze mě, jen by jim to trvalo déle. Já je učím jen zkratky, aby neztratili celá desetiletí tím, že hledají cestu.
Jednu věc musím ale přiznat. Během let jsem měl několik opravdu talentovaných žáků a já lituji, že ke mně nepřišli v posledních dvou letech.
Proces učení se totiž nejlépe sleduji sám na sobě a já přeji každému z mých minulých žáků, aby neustrnul ve spokojenosti sám se sebou a překonal tu největší překážku.Tou největší překážkou jsou lidé plácající člověka po ramenou , jelikož tím v nás mohou vzbudit pocit vlastní nepřekonatelnosti. Nejhorší, co se nám může stát, je ztráta motivace v tom jít dál. :-)

Olda

7.9.2019

 

 


 
 
 
Přátelé, již delší dobu mi facebook neumožňuje připojovat další lidi k přátelům a také mořím dost mých kamarádů, kteří nemají s koňmi nic společného, příspěvky. Vytvořil jsem proto novou stránku, která bude zaměřena čistě na mou činnost s koňmi. Přijměte tedy pozvání na facebookovou stránku Olda Novák - Nekonfliktní výcvik koní. :-)
Olda
1.9.2019
 
 
 
 

 

 

Mám tady pár fotek, které vlastně hezky ukazují, jak důležitý je shodný a doplňující se pohyb koně a jezdce. Společné emoce, kdy jezdec je tím, kdo vede a kůň tím, kdo následuje.

Zastavení na čáře:
Krásně viditelná souhra v těžišti. Jezdec přesouvá těžiště na zadní nohy. To znamená, že zasedne záď pod sebe a zároveň, jde energií do vlastních pat. Což vede koně do skluzu. Rukama zve jezdec předek koně na sebe. Je to jako byste chtěli sjet s polštářem pod zadkem z kopce a přitom se přikryli peřinou. Následuje dlouhý společný výdech do uvolnění.

Olda

30.8.2019

 

 


 

 

Vždycky koncem léta, se mě zmocňují ty indiánské nálady a chuť se v podvečer toulat po jeleních stezkách...Les se naplní dlouhými stíny stromů.

Olda

27.8.2019

 
 
 
 

 

 

Starý táborník a stará třecí dřeva v akci. :-). Největší odměnou pro mě je, když ráno vytřu oheň a můj kluk, co na mě kouká z dek řekne " Tohle je takový malý zázrak. " :-)

Olda

25.8.2019

 

 


 

 

Telefon

Nikdo, kromě mé nedostižné maminky, mě v životě nenaučil tolik užitečných věcí jako můj starý hřebec Čanku. Vlastně nevynechal jedinou příležitost, jak mě povzdělat, vyškolit a nebo doběhnout. Mám podezření, že v jeho střapaté zlomyslné hlavě se neustále odvíjely scénáře toho, jak by mě mohl krutou lekcí povznést k lepšímu já...No jako třeba s tím telefonem.
Před mnoha lety, kdy už jsem žil v houštinách toho místa, co jsem mu značně nadneseně říkal farma, jsem se živil jako specialista pro práci ve výškách (to zní fakt dobře, vždycky jsem chtěl být na něco specialista). Ta práce zcela přesně splňovala požadavky mé značně dobrodružné povahy v rozpuku mladických sil. Nabízela značnou svobodu ve výškách vysílacích věží či na střechách budov čnících nad městem. Nikdo mě moc nekontroloval a já balancoval na římsách strachu s pocitem, že se mohu dotknout nebe všude kolem. No a krom toho, že jsem se mohl dívat na záda ptáků za letu, tak za to také byly docela slušné prachy.
Mělo to ovšem jednu drobnou chybu. Každý večer jsem potřeboval k telefonu, abych si domluvil další práci, což pro mě znamenalo sednout na koně a svižným tempem vyrazit k telefonní budce do tři kilometry vzdálené vesnice a pokud volaný nebyl k zastižení, tak čekat a nebo cestu později zopakovat. No zkrátka docela slušný vopruz.
Proto jsem velice zajásal, když se telefonní přístroj mobilní stal dosažitelný i pro mě. Nelenil jsem, sebral úspory a jeden přístroj zakoupil.
Již si nepamatuji značku, ale dal bych ruku do ohně, že výrobce byl odněkud z Asie.
Takže jsem sice spal u ohně přikrytý kožešinou jako divoký pralida, ale hrdě jsem vlastnil výdobytek nejmodernější civilizace.
No ono to mělo i své slabiny. Třeba, že jsem ve svém srubu neměl elektřinu a vlastně ani signál. Ale když jsem s obratností pantera vylezl po žebříku na střechu a chvilku lezl kolem plechové roury, co jsem ji měl za komín, občas jsem i signál vylovil a dovolal se. Zkrátka Olda z rokle měl mobil.
No a jednou se stalo, co se stát muselo. Milý kapesní telefon jsem jednoho krásného dne ztratil (stejně jako mockrát později).
Padá soumrak a já nervózně brouzdám po divočině a marně přemýšlím, kde ta nádhera může být. Když tu dorazila jedna z nečekaných návštěv. A co čert nechtěl.... S telefonem...vlastním.
Povídám : " Hele. půjč mi ho. Já se prozvoním. Třeba ho někdo našel."
No tak volám ...Zvoním...Dost dlouho nic a najednou...Skutečně! Někdo ho zvedl ! A já křičím : " HALO, HALO !" A slyším jen takové podivné rumplování, šramocení a bouchání a najednou obsazený tón. Tak chvilku nechápavě čumím a v ten moment mi secvakne. "TEN HAJZL !" A už závodním tempem letím do nedaleké třešňovky, kde se pase můj velice vykutálený kůň. Jak tam celý brunátný přilítnu, tak ho vidím, jak milý mobilní zázrak šmelcuje v hubě a prudkými pohyby hlavy se ho snaží o zem přelomit. Popadl mě amok a s náramným řevem jsem se vyřítil na koně. Ten chvilku pobaveně kličkuje mezi třešněmi a šípkovými keři a pak aparátek vyflusne na zem a zmizí z dosahu.
Tak jsem tam stál a držel toho černého brouka, co mu někdo značně pochroumal krovky a přemýšlel nad tou hroznou ztrátou, co mě právě postihla.
Leta se tomu už jen směju a myslím, že ten koňskej prevít, když tenkrát vyrazil k tomu zvonícímu, svítícímu něčemu v trávě, dobře věděl, že tahle věc z nás všech dokáže udělat otroky...

Olda

23.8.2019

 

 


 

 

Já se vám už dávno zařekl, že nebudu žádné rozumy pouštět do světa prostřednictvím internetu. Je to k prdu a spoustu lidí naštvu, protože jsem takový "chytrák" a oni mě pak nemají rádi.

Ale já si nemohu pomoci...Tolik bych si přál změnit některé zažité věci, kterých se na koních dopouštíme a tolik bych si přál, aby lidi jen neopakovali chyby a blbé přístupy, co někde obšlehli, nejlépe na netu a začali při práci skutečně používat hlavu.
Hele, pokud chcete, tak si tohle přečtěte...nemudrujte a jen se nad situací zamyslete. To mi bohatě stačí...

Tohle je část mé starší korespondence na téma " Kůň utíká z ruky, protože nechce být s člověkem. "

---

Jj už se na to specializuje... Je chytrej..

Já:
Myslím, že parelka je nejúčinnější nástroj pro práci ze země..

To je zajímavé. Už jsem dostala radu na udidlo a štajgr..ale do toho nechci jít.

Já:
No, tím ho jistě namotivuješ k tomu, aby u tebe chtěl zůstat...:-). Ty potřebuješ změnit vzorec chování a jeho názor na lidi. Potřebuješ, aby neměl potřebu utíkat a přijal to, že se chce nechat člověkem vést... Jako, když to nejde silou, tak to půjde ještě větší silou? Ty lidi jsou vážně idioti: -)... Hele, kdyby ti trenéři, co sis našla, nebyli drilaři, tak se do téhle situace nikdy nedostal...

...No mějte mě rádi. Jen doplním, že koník byl trenéry poctivě kolečkován a absolvoval takový ty hry, co u nich člověk na koně tlačí a říká tomu, že si hrajou. Toto je dost opakující se příběh a setkávám se s ním poměrně často, "takže podobnost s vámi a s vámi a také tam vzadu... no s vámi také, je čistě náhodná." :-)

P.s: No nejsem don Quijote de la Mancha :-)

Olda

6.8.2019

 

 


 

 

Kuželkář

Já si myslím, že von ten výcvik Nekonfliktním přístupem není tak úplně pro každého... On totiž takový člověk musí mít kromě znalostí koní taky troch toho fištrona a taky tu empatii a nervy jako vocelový dráty.
Já vám vlastně někdy nemám ani ten plán a prostě ty věci dělám, jak mi padají do klína. Mám pocit, že ona existuje nějaká brašna obecnýho vědomí a tam já tak nějak šáhnu a vytáhnu, co potřebuju. A jakože na každýho koně to chce jít odjinud.

Tak třeba tenhle kůň, co mu říkám "Kuželkář".
To je vám kůň, kterej si udělal takovej blbej zvyk z toho, že srážel lidi jako kuželky. Člověk vlezl do výběhu a on "hurá", rozeběhl se a "bác ho". A čím víc člověk mával rukama a bičema a provazama, tak tím víc "bác ho". Zavřel oči...a už se člověk koulel v prachu.
No tak koukám tady u ohrady na macatýho chlaďaso-hucula, který na mě mrká bystrým okem zpod hřívy a poslouchám majitelku, co mi popisuje přesně opakující se situaci. Koník je v dřevěné ohradě a celkem přátelsky se ode mě nechá tahat za nozdry a vzal si i kolečko mrkve. Vidím, že ho zajímám a že to vlastně není zlej kluk. Von rád trošku toho povyražení.
Je to jasné.... Kůň si vytvořil nežádoucí stereotypní chování a teď je potřeba mu ho rozbít a nahradit jiným. Ale jak? Když kůň člověka hned srazí a neodradí ho hrozby ni násilí..
Obešel jsem ohradu na druhou stranu a protáhl se mezi břevny. Stojím tam. Pár metrů od hrazení a nedívám se na koně... Zato on si mě hned všiml a vyrazil odhodlaně ke mně. Stojím bokem a jsem uvolněný...Kůň nabírá rychlost a já si kecl přímo na zem. Jsem otočený zády a po očku ho sleduji. ...A trefa. Kůň stojí a zírá, co blbnu. Pár okamžiků vypadá, jak socha a pak sníží hlavu a nedůvěřivým krokem vyrazí ke mně. Za chvilku už cítím, jak šmátrá pysky na mé rameno, no tak ho chválím a dal jsem mu kolečko mrkve. Takhle jsme tam chvilku hibernovali. On ve stoje u mě a já zadkem na matičce zemi. Pak jsem mu sáhl na hlezna a začal ho hladit směrem na plec a šeptám o tom, jak skvělý je to kluk, jak je ještě hříbátko a že je všechno v pořádku....a pak si pomaličku stoupám zády k němu a velice, ale velice lehoučce se mu zády opírám o plec...A on po krátkém váhání krůček couvl. No tak jsem si toto chování označil kolečkem mrkve, pochvalou a zopakoval...a znovu. A pak si zase sedl a důsledně si koně nevšímal. Když jsem opět vstal, tak jsem jakoby mimochodem udělal tři kroky od něj. Přikročil, vydechl a já ho znovu pochválil a "pomrkvoval". Netrvalo dlouho a chodil za mnou ve výběhu.
Pak jsem vylezl z ohrady a vchodem se vrátil. Zády stojím ke koni a ruce na hrazení. Za chvilku se přiloudá a já ho zase nechám udělat krok zpět a odměním.
V podobném duchu jsem pokračoval a nakonec zapojil i majitelku. Ze začátku ji držel kolem ramen, ale pak jim to už šlo :-).
Nicméně se nejedná o návod....Kůň je složitá bytost a dva koně, kteří se chovají stejně mohou být emočně na úplně jiných planetách...Tak radši moc neblbněte. Nerad bych se dočetl, že se někdo nechal zadupat do země, protože to takhle dělal Olda.
No a "Kuželkáři" a jeho majitelce nezbývá než popřát mnoho zdaru. 

Olda

3.8.2019

 

 

 


 

 

 

Má úvaha na téma výcvik
Narážím na jednu věc a tou je nepochopení ze strany některých mých kamarádů, kteří s koňmi pracují dlouho. Mám pocit, že jsou často v zajetí stereotipů, jak se mají věci dělat. Tak se pokusím nastínit, jak k výsledku docházím já.
Myslím, že celý výcvik koně není tak úplně o tom donutit zvíře k tomu, aby udělalo přesně to, co v daný moment chci, ale aby dlouhodobě dostávalo do hlavy správné a žádoucí informace a ty opakováním posiluji. Těmi informacemi je " neohrožuji tě" a "za všech okolností jsem já ten, kdo vede, jelikož jsem toho hoden, převyšuji tě a nabízím ti řešení v situacích, kdy máš strach".
Použiji příklad s překročením řeky s koněm. Desetkrát dojdu k řece. Devětkrát ji kůň přejde a podesáté nejde zkrátka proto, že proto. To tak koně dělají. Prostě se ptají, jestli ještě vedu. Je to jejich životní nutnost. Musí, když do mých rukou vkládají zodpovědnost za svůj život. Tradiční jezdec (včetně mě v minulosti) v ten moment zatlačí bičem...Ale já koně cvičím a v rámci výcviku vkládám do koně informace dlouhodobě. Takže udělám pauzu a po chvilce se znovu zeptám, zda půjdeme a kůň nic...A teď pozor! V tenhle moment už vůbec nejde o řeku. Potřebuji koni znovu posílit informaci, že vedu a že jsem hoden následování a že je to výhodné. Takže změním cíl a posílím informaci. Slezu a vložím do toho jiný cvik. Třeba "pojď ke mně" ze vzdálenosti čtyř metrů (klidně směrem od řeky). Kůň ke mně dojde, já ho pochválím a vhodné chování si označím odměnou (pokud ji mám) a cvik třikrát zopakuji. Tím v koni zabiju informaci "jsem proti a budu s tebou válčit o postavení" a nahradím ji informací "stále tě následuji, jsi ten kdo vede a vyplatí se to". Pak nasednu na koně a přejedu řeku.
Je deset a jeden způsob, jak s koněm dosáhnout jedné věci. Takto postupuji, když koně cvičím...Dlouhodobě ukládám do koně žádoucí informace. Čím více kůň věří, že vedu, tím méně je řek, které nepřejde...Samozřejmě se ve výcviku vracím, je-li potřeba, jelikož je potřeba nahradit špatné informace, které kůň cestou posbírá. Také dělám chyby.
A až půjde skutečně o život a já budu muset na břehu řeky zatlačit, tak bude kůň tak překvapený, že ji skočí až na druhý břeh a jelikož má hluboko v hlavě uložené ty správné informace, tak mi mou zcela nečekanou hrubost snadno odpustí.
P.S. : Luxus dlouhodobého výcviku, bez znásilnění vůle koně, je dar, který si můžeme dovolit teď a tady. V momentech, kdy nebojujeme o holé přežití. A já jsem za tu možnost rád.

Olda

29.7.2019

 

 

 


 

 

 

Pozor!...
Vyhlašuji celostátní akci...

Měsíc bez prodloužených rukou
Pojďme odložit na měsíc všechny biče, bičíky, tušírky a klacky a taky mávátka a mrkvové hůlky... Já znám ten argument o prodloužené ruce, jenže také vím, že to není ruka laskající a objímající, ale ruka kárající, zastrašující a trestající. Udělal jsem zkušenost, že kouzelné schopnosti pracování s koňmi nezřídka padají s odložením klacku. Jenže ono to není o dlouhé ruce, ale o energii, která je v nás. Je rozdíl, zda koně ženu a nebo vedu v pozici kompetentního vůdce. A s prodlouženou rukou ho dokážu hnát i když jsem před ním.
Věřte, že pokud to děláte dobře, tak kůň bude spolupracovat i když budete mít jen ruce, co vám zařídila maminka s tatínkem.
Měsíční limit zkoušky je z toho důvodu, že kůň jedná na základě získaných zkušeností a naučeného chování... Dejme mu šanci si uvědomit, že klacek nemáte.
Tato akce je testem toho, jak na tom SKUTEČNĚ s koňmi jste. Podívejme se pravdě do očí. Je to příležitost se zamyslet. Hele nic neriskujete. Vždycky toho můžete nechat a vrátit se do vyjetých kolejí. Když se vám to začne sypat, hned tu zkoušku zastavíte a máte šanci se rozmyslet kudy dál. Když to bez klacku mohu dělat já, tak vy také. Každý to může nakonec zvládnout. Vězte, že ty prodloužené ruce skutečně vůbec nepotřebujete, pokud začnete pracovat s vlastní energií.
Hlavně se, kamarádi, nenaštvěte. S nikým nesoutěžím a nikoho nehaním. Jen se snažím dalším lidem a koním vytvořit příležitost ke změně.

Olda

17.7.2019

 

 


 

 

Tak jsem si projel diář...a spočítal si, že počet koní, které jsem měl letos na place už přesáhl stovku.
Je to docela mazec, tak se trošku přibržďuji. Lidi píšou, abych jim s koněm pomohl, ale popravdě jsou to koně, kteří k nám volají o pomoc. Tolik koní je na světě, kteří nám říkají, že nesouhlasí s tím, co děláme. A přitom by stačilo začít vnímat emoce těch zvířat a analyzovat své vlastní chování a osvojit si vzorce vlastního vhodného chování ke koním a vlastně i k sobě vzájemně. A to se vlastně snažím lidi učit, alespoň tu pasáž s těmi koňmi.
Jsem moc rád, že se o to tolik lidí se mnou pokouší.

Olda

16.7.2019

 

 


 

 

Dělal jsem dvoudenní kurz Nekonfliktního přístupu pro středisko hipoterapie Mirakl.
No a nechal jsem si malinký odstup než k tomu něco řeknu. Ono to totiž bylo jiné. Ještě nikdy jsem neměl na kurzu tolik empatických a vnímavých lidí, kteří do sebe sáli informace a poznání s takovou dychtivostí. Kteří byli tak aktivní a kteří by o tom, co říkám tolik přemýšleli.
A já se toho dost naučil o tom, jak jiní lidé dokážou být velcí a jaký dokážou přijmout úděl na svá bedra, v touze pomoci postiženým dětem jiných lidí...A to nejenom v rovině fyzické.
Přeji vám, přátelé, ať vám vaše síla vydrží, co nejdéle.

Olda

14.7.2019

 

 

 


 

 

 

Moje malá Hawuška má dnes deváté narozeniny...Tak ať se ti, broučku, dobře daří. Máš tu u mě klidný a pohodový život. :-)

Olda

9.7.2019

 

 

 


 

 

 

Bučovice u Vícemilic. Jeden z nejzábavnějších kurzů, které jsem letos zažil :-)

Olda

8.7.2019

 

 

 


 

 

 

Největší překážka pro člověka, který se snaží něčeho dosáhnout s koněm, je strach...
Není to však překvapivě strach koně, ale strach cvičitele z vlastního selhání a z koně samotného...

Olda

8.7.2019

 

 

 


 

 

 

Naučit můžeme skutečně všechno...
Injekce ve volnosti a má dlouhodobě nemocná chudinka.

Olda

5.7.2019

 

 

 


 

 

 

Oldovražda....
(nic vtipného ani zábavného...jen práce)

Dnes po půlnoci jsem se vrátil z kurzu. S cestama, objížďkama a uzavírkama to bylo sedmnáct hodin mé akce, nasazení a maximálního soustředění v kuse. No, kdo to má? Jsem tak přetaženej, že nemohu spát a bolí mě žaludek. Ale to jen tak na okraj, pro všechny ty, kteří by tak strašně toužili dělat mou práci. Jsem v rozpoložení, že vám ji momentálně klidně přenechám. Vlastně už nemám žádné šuple, kam bych pro energii chodil.

Kvůli tomu ale nemám potřebu se vypisovat...
Myslím na jednoho koně, kterého jsem včera potkal. Tříletý hřebec, který mě naplnil vztekem na hloupost lidí, frustrací a smutkem. S tím koněm jsem se v závěru zasekl na place dvě a půl hodiny a končil jsem s pocitem, že můj výsledek je chabý, nepřesvědčivý a že jsem se s ním tařka neposunul. Pracoval jsem po většinou ve volnosti na poměrně velkém place a lekce začala tím, že kůň přiběhl bez majitelky, jelikož jí utekl z ruky (mně následně ještě dvakrát)... Kůň byl tak plný nedůvěry k lidem, že jsem vlastně řešil jen to, aby neutekl, aby ke mně přišel a setrval. Ne že by se nesnažil, ale nedůvěra nakonec vždy zvítězila...Marnost, marnost, marnost...To prostě byla práce na měsíce, ne na hodiny. Koně s podobným nastavením jsem potkával naposledy po velké akci " Pomoc, zachraňme týrané a zanedbané koně" a to už je pár let.
A tady začíná paralela s koněm, co stál včera přede mnou. Jeho původní majitelka pojala totiž bezvadný nápad, že nejlepší, co pro hříbě, které si pořídila, může udělat bude, že se mu nebude věnovat, že na něj nebude sahat, nebude s ním manipulovat a bude dělat, že vůbec není.... Jeho jediné zkušenosti s člověkem bylo očkování, odčervení, možná sem tam kopyta. Tyto procedury byly v domečku, kdy kůň neměl šanci utéci, ani se vyjádřit.... "Bác ho" a máme tady tříletého hřebce mustanga s obrovskou nedůvěrou k lidem.
Prý byl dnes horší....prý už z ruky neutíkal. No tak cestou domu sedím v autě a přemýšlím, proč byl vlastně horší? Proč zrovna dneska? A pak mi to došlo... Vzpomněl jsem si, že proběhla informace, že tam u něj byl před nedávnem zubař a jak to ten chlápek na něj parádně valil, jak se z koně nepokákl a jak to zvládal. No jo, jenže ten kůň byl pravděpodobně zase zavřenej a zase nemohl před stresem utéci a že se mu to nelíbilo, tak na to dám krk.... Takováhle akce je pro toho koně v těžce budované důvěře k člověku obrovský krok zpátky.
Ale možná se mýlím. Možná se koník jen špatně vyspal a ten zákrok zubaře se mu líbil...Vlastně to píšu protože mě trápí, když potkám koně, co to má takhle rozdaný. Ten zubař je jen můj nápad pro jeho majitelku, proč byl možná ten kůň vyděšenější než dřív.
Každý kůň je přesně takový, jakého ho udělá člověk. Koně tvoří jeho zkušenosti. Možná nás všechny to, co píšu povede k zamyšlení, co vlastně se svými koňmi doma vytváříme a jakou jim připravujeme budoucnost...
No a já teď budu chvilku přemýšlet, jak tuhle práci ještě zvládnu dlouho dělat. :-)

Olda

5.7.2019

 

 

 


 

 

 

To, když je u nás potřeba převést stádo, tak přijde starej Sancho Pinochet a zařídí to.

 

 

 


 

 

 

Tak tu máme jedno video...Práce s mladým koněm, hrajeme si na jízdárně. Škola hrou...nebo spíš hra školou?

Olda

11.6.2019

 

 

 


 

 

 

A ještě jedno video. Tentokrát...Výcvik mladého koně. Hrajeme si na jízdárně 2.