O Jeskyni větrů

Kdysi dávno, když Velký duch ležel v prostoru a díval se zrovna nahoru na hvězdy, které právě dokončil, tak ho napadlo, že takhle na ničem se ukrutně blbě leží. Natáhl si pracovní kalhoty a řekl si, že s tím zkusí něco udělat a spáchal oceán. Když si na něj lehl, tak se potopil a natekla mu voda do nosu. S prskáním se vynořil a povídá : ,,No, takhle to skutečně dál nejde“, a vykouzlil Potápku.

,,Poslouchej, Potápko, potop se na dno vody a dones co najdeš.“

Potápka se ponořila a když z vody vykoukla, měla v zobáku trochu bahna. Velký duch na to kouká a najednou se plácne do čela. ,,To je vono!!!“, a udělal zemi. Jenže mu přišla nějaká prázdná, i když se na ní bezvadně leželo. Takže začal z hlíny plácat skály, stromy a takový ty věci okolo, jenže to pořád nebylo ono. Nakonec se pustil teda do plácání zvířat, aby se to trošku hejbalo. Napoprvé to nedopadlo moc dobře. No, spíš to byl takovej nepovedenej zmetek, tak to hodil do rohu a ,,ejhle“, von to kojot.

Kojot se přišoural zpět a hned do toho začal Velkému duchu  kafrat. Prej : ,,Tohohle udělej takhle a támhletomu přidělej rohy“. Anebo dokonce: ,,Tak, tohle se ti opravdu moc nepovedlo a neměl bych to zkusit raději já?“

To už bylo na Velkého ducha moc, popadl milého Kojota za ocas, nadzvedl mu zadek a s pořádným rozmachem ho parádně nakopl!

,,Aj, ta sedla“ Pěkně zezadu a rovnou na kulky. Kojot letěl, až se ve vzduchu čtyřikrát otočil, čímž pádem se z něho stala kouzelná bytost. Od té doby Kojot chodí světem a snaží se každého přesvědčit, že to byl on, kdo stvořil svět.  Jo a taky, když se bojí, tak stahuje ocas mezi nohy.

Když tak Velký duch kouká, jak se to na zemi všechno hejbe a jak má každý své místo a úkol, tak mu přišlo, že ty lidi se mu nějak nepovedli…skoro jako Kojot. Pořád jenom lítají, hulákají a mlátějí se po hlavách kamenama a klackama. Jo a taky na sebe natahujou jen tak kůže jiných bytostí, místo aby si ušili něco pořádného na sebe. A co najdou, to sežerou…

Velký duch si mne v zamyšlení bradu a brumlá si pod vousy, že by jim měl poslat do cesty něco pořádného a ušlechtilého, co umí žít pěkně pohromadě posvátným způsobem, aby lidé měli co obdivovat a aby se mohli zušlechtit a povznést.

A s tímto nápadem stvořil stádo koní a poslal ho na zem, ale to se přepočítal. Lidi neváhali ani chvilku a krásné a ušlechtilé koně začali lovit a požírat je. Zašlo to dokonce tak daleko, že naháněli celá stáda na útesy skal, kde vyděšené koně shazovali ve velkém dolů, aby je následně mohli všechny sníst…

To bylo už i na Velkého ducha moc. Praštil se vztekle rukama do stehen. ,,A dost !!!“ Zařval.
Přece nenechám tu chamraď úplně vyhubit můj nejlepší výtvor.

Zbylé koně odehnal do nepřístupných hor a tam jim otevřel Jeskyni větrů. Tou jeskyní se dá projít do Země koní. Všude rostla tráva do pasu. ,,Tady počkáte, dokud se z tvorů lidí nestanou lidské bytosti.“

A lidem to bylo jedno. Dál se mlátili klackama.

Jenže vývoj nezastavíš. Během věků se mezi nimi objevili moudří, kteří začali ostatní zvolna vychovávat a ti se Velkého ducha ptají, kdeže jsou ta úžasná zvířata, kterým říkali psi Velkého ducha?

Jednoho dne přišel do této země nový druh lidí. Byli hrozně oškliví a jejich kůže neměla žádnou barvu, stejně, jako když zpod kamene vytáhneš červa. Ti začali celou zemi Velkého ducha pojídat. Velký duch se na to smutně díval a bylo mu jeho lidí líto. Otevřel Jeskyni větrů a pustil koně ven.

Velký duch lidským bytostem řekl: ,,Čekají Vás zlé doby a času máte málo, nechť Vám kůň pomáhá“ a odešel dělat nový svět.

Od té doby ke koni vzhlížíme a sníme o něm jen v době největší nouze, když už  stojíme před smrtí hladem.

A kůň? Když se někdy nepohodne s člověkem, utíká do hor kde hledá Jeskyni větrů a Zemi koní. Tam někde žije Duch koní, který svým vyděšeným dětem poskytne pocit bezpečí.


                        Napsáno pro dcerku Aiku v den, kdy se narodila na motivy indiánské legendy.   
                        Buď lidskou bytostí.  Táta


Smutně sedím pod plachtou a přemýšlím co dál. Sleduji, jak déšť dopadá v hustých provazech na zem. Tohle je to místo, kde se rodí dravé řeky rvoucí skály. Řeky, co se vynoří za deště z nebytí a poté, co slunce posype zemi, tak se do nebytí náhle vrací.

Nakonec za deště vyrážím dál po hřebeni. Přecházím pahorek, kde se hustě ježí černé ostré skály. Všechny se naklání v ostrém úhlu jedním směrem, jako koňská hříva vlající ve větru.
Místo jsem si nazval: Hřeben černé hřívy. Následuje: Stezka osudu, po levé ruce Hluboká propast, po pravé tlusté, kulaté a zelené břicho horského obra. Pak přicházejí : Výhledy, Krvavé terasy a Skála Havraní hlavy. Pojmenováváním míst se bavím dost dlouho. Jména ode mě letí jako mýdlová bublina a o kus dál se rozprsknou o skálu, aby je už nikdy nikdo nenašel. Jsou to jména tohoto okamžiku. Vesmírné lodi na cestě nicotou.

Na hřebeni je vyšlapaná zvířecí stezka. Další jsou vidět klikatící se po vrstevnicích. Na kamenných polích se ztrácí, aby se o kus dál zase našly v koberci barevných květů. Voní tady svoboda. Přestalo pršet a já přímo na stezce našel čerstvé koňské kakáníčko. ,,No vida! A copak to tu máme?“

Pěšina se propadá do táhlého horského sedla. Uprostřed něj se něco bělá. Je to dost velké, ale jsem ještě daleko. ,,Že by jurta? Tady?!“ Vyrážím k záhadnému objektu. Když se přiblížím, tak rozeznávám vlající modré stuhy.  Je to Obo… Je velké…a bílé.

U něj ohromeně koukám na asi dva a půl metru velkou hromadu kamenů, ale především koňských lebek. Je jich spoustu. Mnohé se rozpadají v malé kostěné úlomky. Kostěná drť také pokrývá velký kruh země kolem Oba. Leží tu celá stáda koní. Celé generace. Na několika lebkách jsou kresby tenkou linkou a na jedné vidím nápis modlitby. Z hromady čnějí staré tyče urgy na chytání koní a z nich vlají hedvábné modré stuhy. V hromadě nacházím také poloprázdnou lahev vodky a zavřené sklenice plné papírů. Marně se snažím krotit svojí zvědavost a jednu otvírám. Na papírech jsou vytištěny modlitby. Takové ty, co se tisknou v chrámech. Takhle se tady zcela bez násilí mísí starý šamanismus s mongolským buddhismem. Vytahuji z notesu fotku svého koně a cpu jí do lékovky, kterou pak zahrabávám do hromady. ,,Bratříčku, pomoz mi najít své příbuzné, kteří zde žijí.“

Obcházím Obo v kruhu a při odchodu fotím. Další políčko, na kterém bude jen bílá šmouha…
Našel jsem Zemi koní!  Tak, to je to místo, kam odcházejí jejich duše, než se rozběhnou po nebeské pláni tam na druhé straně ! Teď ještě najít ty, co běhají stále po zemi.

Na druhém konci sedla vyrážím zase vzhůru. Nesnáším chození do kopce s báglem na zádech a ještě k tomu na vlastních nohách. Kopec jsem nazval: Hora zasranejch kamenů.

944993 369159179859176 331165296 n

Po několika kilometrech hřeben končí a sbíhá hodně dolu do údolí.  (,,No, bezva…jak se to říká, že žádná hora neroste do nebe???“)

Viděl jsem ze shora, že tam teče potok, tak jsem si řekl, že alespoň doplním vodu. Než jsem tam došel, tak se rapidně zhoršilo počasí. Hustý déšť a ledovej vichr. Sedl jsem si zády k němu zabalenej do plachty. (Ještě, že jsem si jí vzal. Pláštěnka se rozpadla při druhém použití. ). Na liháčku pod plachtou jsem si udělal rýžovou kaši s cukrem. To byla ale náramná dobrota. Ještě, že tu jsem sám a nemusím se dělit. Pak asi půl hodiny sedím v plachtě a klepu se zimou.

Nakonec jsem si řekl, že mi můžou bejt všechny koně v těhle pitomejch horách ukradený a že na to kašlu, a taky, že krucipísek půjdu  zpátky. Sotva jsem ušel půlkilák, tak se vyčasilo a já se zase drápu vpravo přes hřeben veliký hory, která mě láká svojí krásou. Moc se mi tu líbí. Je zarostlá pokrouceným lesem. Nebejt toho, že jsem úplně mokrej, tak paráda. Našel jsem nějaký jahody a pár hub, který se tváří docela jedle. Vypadá to, jako když zkřížíte klouzka s kozákem a dáte tomu skoro bílej klobouk, pokrytej silnou vrstvou slizu. Vzal jsem je a už se těšil, jak si je uvařím s instantní bramborovou kaší. Možná je to risk, ale hlad je pořád velikej.

Vyšel jsem z lesa a nahoře na hřebeni začalo zase lejt. Vypochoduji zpoza skály a proti mně, asi třicet metrů stojí tři koně. Očividně se zapomněli, když se Mongolové stěhovali. Mají nestříhané hřívy…stojí jako z kamene a valí na mě ty své tmavě hnědé oči plné úžasu. Čas se zastavil. Oni se ani nehnou, napjatí ve své divokosti a já…jako horské strašidlo zabalené do igelitové plachty, na kterou bubnuje déšť. Utekla minuta, možná dvě. Jsme jako sousoší a nic se nehne. Najednou…nevím, co to do mě vjelo, jsem prudce rozpažil ruce s plachtou. A koně explodovali. Vyrazili vzduchem k první terénní vlně, tak sto metrů. Na horizontu poskakují se vztyčenými ocasy a hlasitě frkají, přičemž se otáčí tím směrem, kde se já v záchvatu smíchu válím na zemi. A směju se, až mi tečou slzy. Jdu takovou dálku. Přejedu celý svět, abych je našel, ale že naše setkání proběhne takhle, jsem si fakt nepředstavoval. Koníci poskakují vysokým klusem a jsou nádherní ve své nepolapitelnosti. Nakonec mizí za hranou kopce. Byli to tři kluci vyhnanci, co se panu hřebci nehodili do krámu. Stádo nebude daleko.


A já si vzpomněl na tohle……

Malinká kopýtka zemi tepou, živí tvou víru a odvahu slepou
a tráva prudce a hořce voní, pod údery kopýtek horských koní.

Kolem je sucho a slunce pálí. Cíl, ten je ztracený někde v dáli.
Nespatříš zvíře, jen vlčí stopy. S životem pojí tě klapot kopyt.

Kolik nás v začátku cesty stálo, dneska už zbývá nás proklatě málo.
Padají muži jak suchá tráva. Jen rytmus kopýtek naději dává.

Utichl smích těch, co dřív se smáli. Jen jeden z deseti projede skály.
Ostatním patří jen pláč nocí temnou. Povězte, kopýtka, co bude se mnou?

Malinká kopýtka zemi tepou, živí tvou víru a odvahu slepou
a tráva prudce a hořce voní, pod údery kopýtek horských koní.

                                                                                   Daniela


Myslím, že stopovat stádo koní není až tak těžké, pokud se teda zrovna nepohybují šutrovým polem.
Netrvá dlouho a mám je…Vítr ve vlasech by měl ze mě radost a s ním i Vinnetou a všichni gumoví indiáni, kteří mi dělali celé dětství společnost.

Batoh jsem i s plachtou odhodil a plížím se mezi kameny. Fouká vítr a tráva s horskou květenou se vlní, čímž mi vše ulehčuje. Zapomněl jsem, že jsem mokrej…jsem na lovu a nic jiného nevnímám. Oči všech pradědů lovců se ohlížejí za mnou a sledují každý můj krok.
Jen hory…Osamělý lovec…Stádo divokých koní. Vítr hučí mezi kameny a já si jen dávám pozor, aby foukal správným směrem.

Je jich asi třicet. Jsou rozptýleni po celé stráni a kousají zelenou trávu. Klisny i hříbata. Hřebec je plavej, s hřívou skoro až na zem. Má bystré oči a často zvedá hlavu. Opodál se poflakuje několik bezprizorních valachů útěkářů. Jeden má ostříhanou hřívu a na hlavě žíňovou ohlávkou. Tahá za sebou kus provazu. Zřejmě tu nebude dlouho.

181419 248713108570451 818857622 n

Hodiny utíkají. Neprší a praží slunce. Z počasí by se člověk zbláznil. Přesouvám se za stádem a přemýšlím, kde jsem vlastně nechal batoh. Doufám, že ho najdu. Není to jako doma upustit kleště. Už jsem celej rozlámanej, ale jednu věc chci ještě zkusit. Celou dobu jsem dost daleko, abych je mohl sledovat a nepoplašil je, ale tohle musím ještě vidět. Plížím se co nejblíž. Sto metrů...Osmdesát. Koně jsou na velké ploše.  Postavil jsem se a zapískal na prsty. Hvizd se odrazil od skal. Koně neváhali ani chvilku a vyrazili do prudké stráně. A pan hřebec přímo ke mně!! ,,No pěkný.“ Asi čtyřicet metrů přede mnou zastavil dlouhým skluzem. Výhružně zatřásl hlavou. Na místě se otočil a uháněl za ostatníma. Během okamžiku jsem v údolí osiřel.  Jen já a křik orlů.

IMG 0012