Olda Novák a nekonfliktní výcvik koní

V nedávné době jsem při jednom rozhovoru dostal několik otázek, které mě dost zaskočily, jelikož jsem v této rovině o věcech nikdy neuvažoval. Musel jsem se skutečně zamyslet, co na ně vlastně odpovědět. Ty otázky zněly:

Proč tohle vlastně dělám?

Co pro mě znamenají koně?

Co je přirozená komunikace?

 

2005-06-17-DSC 0039Pokusím se na tyto otázky co nejstručněji odpovědět, ale již teď vím, že budu pro odpověď muset zajít skutečně daleko. Když jsem si tyto otázky položil, byl jsem sám zaskočen tím, jaké dveře se ve mně otevřely.

Začátek jsem našel u své maminky, která mě vychovávala ještě dávno před tím, než jsem se narodil. Byla to holka s velikou láskou ke všemu živému. Nadevše milovala zvířata, byla akvarista, mladý zoolog, kynolog i nadšený botanik. Jako malý špunt trávila značnou část dětství u tety v Podbrdí. Když povyrostla, tak se svou nejlepší kamarádkou pomáhala v zoo,  v psím útulku, chodila na cvičák se psem a do oddílu ke koním. Všechen volný čas trávila v přírodě a s havětí, kterou nosila domu. Její kamarádka později emigrovala do Austrálie, kde dodnes v buši chová ovce a koně. A žije v domečku bez elektřiny.

Máma se vdala za chlapíka, který její sny sdílel a dům společně zaplnili zvířaty až ke stropu.

Sotva jsem začal vnímat svět, tak jsem se učil, jak to mezi zvířaty chodí. Koneckonců pro mě a sestru to byli nejlepší kamarádi. Místo panenky jsme v kočárku vozili ochočenou slepici Pepinku, kterou jsme i náležitě oblékali. Housera jsem se bál a kůzlatům smál. Koně byli pro mne jen součástí toho velkého cirkusu, ale přirozenou komunikaci jsem se učil od všech ostatních zvířat již tenkrát. No, rozhodně jsem dokázal dříve všechna napodobovat, nežli mluvit.

A tady je nejspíš odpověď na první a třetí otázku. Vlastně mi hrozně dlouho trvalo, nežli jsem pochopil, že ne všichni lidé vnímají svět mýma očima, že jsou lidé, kteří neměli to štěstí a je potřeba jim ukázat, jakým způsobem se na věci dívat. Třeba zrovna na koně. Přirozená komunikace není obyčejný systém výcviku čehokoliv, soubor cviků a škatulkových krabiček. Je to něco mnohem víc. Je to způsob života. Je to místo, na kterém člověk stojí ve středu světa.

Co pro mě znamenají koně?... Vlastně jsem si nikdy neplánoval, že se budu zabývat zrovna koňmi. Mým snem bylo stát se hajným. Zpočátku byli koně něčím příliš všedním, nežli abych v nich viděl životní cestu. To až časem, vinou okolností, se mi stali vzácnými.

2011-04-24-DSC02028Nejsem si jist, že jsme to my, kdo určuje, kam povede naše stezka. Moje sestra například byla více než dvacet let ošetřovatelka krav. Nemyslím, že by si to plánovala. No a mně do cesty vstoupil kůň a provedl mě životem. Ten můj se jmenuje Čanku, což příznačně znamená Cesta. Nebyl to můj první kůň a ani poslední. Ale ten, který určil, jak mám žít. Kvůli němu jsem strávil šestnáct let života ve srubu bez elektřiny. Ten huculský hřebec byl ke mně nemilosrdný. Je mnohem chytřejší nežli já, veliký tvrďák, a naučil mě většinu toho všeho, co jsem potřeboval ze světa koní znát. To on mě pozval na dobrodružnou cestu koňskou duší, aby mě v zápětí obrazně, ale důrazně „vyčut“ ven, protože jsem se nedíval tím správným směrem. Sotva jsem se zvedl z bláta cesty, už mě zval zase dál na další vzájemnou zkoušku. Nikdy mě nešetřil a žádnou chybu neodpustil. Byl více než dvacet let mým učitelem a já jsem mu hluboce zavázán. Moji přátelé mu přezdívali prakůň a já jsem přesvědčen, že je v něm prastarý duch koní. Takových, jací byli, když se s nimi člověk poprvé pokoušel domluvit.

Kůň pro mě neznamená vůbec nic... v koni je celý vesmír. Stejně jako v nás.