Tam na vrcholu, pod hnízdem orla

kukatko mongolskoTam na vrcholu, pod hnízdem orla Slunce začalo ťukat na okénko staré Volhy a já otevřel oči. Okamžitě jsem pochopil, že je něco špatně. Třásl jsem se jako osika a nemohl jsem se ani hnout. Jestli jsem si do dneška myslel, že vím, co to je, když je člověku špatně, tak jsem právě pochopil, že jsem nevěděl vůbec nic. Někdo mi v noci zašil nějaké zvíře s ostrými drápy do břicha a to zvíře se teď snaží ze všech sil dostat ven. Navíc mi nějaký zatracený kouzelník v dnešní prokleté noci ukradl všechnu sílu.

Ani nevím, jak se mi podařilo vylézt ze spacáku, chytnout se ohmatané kličky dveří a vypadnout z Volhy na mokrou zem. Chvilku jsem ležel. Pak jsem se zvedl a vrávoravě ušel těch několik kroků k ovčí ohrádce, abych je pustil ven. Ovce radostně skákaly jedna přes druhou a hnaly se do stepy pozdravit nový den.

Sesul jsem se na zem a svíjel se ve své malosti a hrůze. Mongolové mě postrádat nebudou...a co bych jim vlastně řekl. Stejně by mi nedokázali pomoci.

Po nějaké době jsem pochopil, že je konec.....tak takhle to vypadá. Proti tomuhle bude smrt vysvobození. Zvláštní. Musel jsem ujet, takovou dálku, až sem, abych umřel. Daleko od svých. V kraji, kde mi nikdo nerozumí ani slovo. Stočený do klubíčka na zemi, jako prašivej pes. Jak ubohé.

Vzpomněl jsem si na nedaleký kopec, na kterém stojí starý modřín s orlím hnízdem na vrcholu. Na toho ptáka, který je poslem Velkého ducha. Jestli má dnes přijít má poslední chvíle, tak ať to je tam. Ze země sbírám svojí hrdost. Svojí duši bojovníka. Zasloužím si to. Zaslouží si to i moje máma a taky všichni co mě znali.

V ten den jsem se vydal na nejdelší cestu svého života.

Nakopec to nebylo daleko.

Odhaduji, že asi dva kilometry a ani sráz nebyl až tak příkrý. Přesto mi výstup zabral několik hodin. Hleděl jsem upřeně na zem a při každém kroku jsem počítal. Vždy do sta. Poté jsem padl a asi dvacet minut odpočíval. Čím větší díl jsem ušel, tím bylo počítání kratší a válení na zemi delší. Pak jsem upadl. Poprvé, podruhé, podesáté. Teď mi stačí jen číslo dvacet. Ale jít....pořád jít. Nahoru. Tam na tu horu. Zvíře mě drásá. Zima mě svazuje nohy a žár spaluje na popel. Několikrát jsem v pauzách dokonce usnul nebo možná ztratil vědomí. Je konec! Konec! KONEC!

Jsem na hoře. Nad mojí hlavou je již jen prastarý strom a nízké mongolské nebe. Vidím, že Slunce je již vysoko. Tam nahoře...až tam, co je to Slunce, se vznáší orlí hnízdo. Vidím toho hnědého ptáka, jak se nahýbá přes okraj a zvědavě na mě shlíží dolů. ,,Co tu chceš?“

Na hromadu kamenů a koňských lebek vedle stromu sypu poslední zbytek tabáku a zpívám.

Zpívám píseň v jazyce, kterému nikdo nerozumí. Vůbec nevím, kde se ta píseň vzala.mongolsko3

Položil jsem ruku na kmen toho velikého stromu a cítil jsem, jak mě jeho hrubá kůra v dlani brní. Tak tady přebývá Duch této hory a já jsem tak unavený a tolik se mi chce spát. Přijmi mě dědečku ve svém domě...

Nevím, jak to dlouho všechno trvalo. Spal jsem tam na té hoře opřený zády o ten prastarý orlí strom. Spal jsem spánkem plným barevných snů. Putoval jsem mezi světy. Navštívil jsem mámu tam daleko u nás doma a také jsem se dotkl rukou svého mrtvého děda a teď jsem zpátky. Už podruhé jsem se vzbudil se zvláštním pocitem. Otevřu oči a dívám se, že mi po noze skáče malý ptáček, asi tak velikosti sýkorky. Vůbec se mě nebál. Natáhl jsem k němu pomalu ruku a on mi na ní přeskočil a ,,frnk“, a zmizel v modřínovém houští.

Postavil jsem se cítím, že mi už vůbec nic není. Všechno to bylo jako zlý sen. Slunce se pomalu kloní k západu a orel na mě zase zvědavě hledí. V noci bude asi pro změnu pěkná bouřka, měl bych se vrátit. Také bych něco snědl. Ale proboha, dnes od Mongolů určitě nic. Zase by mě cpali tučným z ovce nebo střevama s vočmama. Brrrrrr

Když o tom s odstupem přemýšlím, tak jsem došel k závěru, že to byl den, kdy umřely poslední potvory, co jsem měl v trávicím traktu a co nám pomáhají zpracovávat všechno to, co zbaštíme. Byly se mnou od začátku a já se k nim zachoval takto. Zabil jsem je těma cizíma nezvyklýma věcma, co se tady s nima láduju. Utopil jsem je v litrech kumisu... No snad tam nebude teď úplně prázdno a vylíhnou se mi nový potvory. Odolné. Mongolské...!