Ve středu vesmíru

Tam, kde se lidé sejdou ze všech směrů, aby mohli být spolu je střed vesmíru. Zde každý starý příběh končí a nový začíná. Pro mě tu začal příběh o návratu.

27. ráno

Budím se v autě a vidím, že v noci přijeli další Mongolové. Už dávno jsem se v lidech kolem Batkovy rodiny přestal orientovat. Mám ale pocit, že klan je pohromadě. Až teď mi dochází, co to skutečně znamená být jedné krve. Uvědomuji si, jak málo vím o téhle rodině. Neznám ani její totem, ani její historii. Vše je za hranicí mých jazykových schopností. Jsem jen ve vleku věcí, které se dějí a tihle lidé mě prostě vozí s sebou. Nasedáme do aut a odjíždíme někam daleko do stepi na místo, kde dnes Nádam pokračuje. V této zemi mě uchvacuje všudypřítomný prostor, ale tento dojem se náhle ztrácí. Kolem je strašné množství národa, koní a bordelu. Mongolové říkají, že milují svoji zem. To jim ale nebrání v tom, všude vše nepotřebné zahodit. Po staletí žíjí v tom, že step si všechno vezme... Jednou bude celé Mongolsko jedno obrovské smetiště.Nikdy jsem neviděl větší chaos. Obrovské množství prodejců a vodky. Mongolové milují vodku snad tolik, jako svojí zemi.

Tohle je ta největší zahradní slavnost, jakou jsem kdy viděl. Je to jako uspořádat grilovačku mezi Letenskou plání a Pražským hradem. Samozřejmě netrvalo dlouho a Batkovu rodinu jsem ztratil a musím říci, že ten den jsem již jediného člověka z klanu nenašel. V němém úžasu procházím a dívám se. Poprvé v životě vidím hrát koňské pólo. To bych u Mongolů nečekal. Na zemi jsou natažené bílé provazy, které vymezují hřiště. Hned za nimi sedí lidé a vůbec se nevzrušují z toho, že by jim mohl někdo urazit hlavu. Hráči na koních do sebe bijí holemi a já mám pocit, že o míček ani tak nejde. Je opravdu na co koukat.

Také lukostřelci jsou těžký borci. Střílí se na osmdesát kroků do válečků velikosti plechovky od piva. Válečky stojí ve dvou řadách na sobě. Čtyři uprostřed jsou obarveny na červeno. To je cíl. Soutěž probíhá vyřazovacím způsobem. Střílí vždy dva lučištníci a vítěz postupuje dál. Diváci lemují dráhu letu šípu v husté řadě, takže tvoří úzkou uličku od střelce až k cíli. Každý chce vidět, takže se naklání, co to jde, aby mu nic neuteklo. Že by mohl některý šíp zvědavce skolit si nikdo nepřipouští. No je fakt, že do válečků se zakousne každý šíp, takže možnost, že trefí někoho z diváků je nejspíš mizivá. Střelbu sleduji značnou chvíli. Překvapilo mě, že nakonec zvítězila nějaká holka.

IMG 0032

Ovšem ničemu se nevěnuje tolik pozornosti jako zápasu. U místa zápasů je skutečně hlava na hlavě. Dokonce je tu improvizovaná tribunka. Poslední řadu tvoří jezdci, kteří sedí nebo stojí na koních. Koně jsou namačkání hustě na sebe a ani jeden z nich nehne brvou a vůbec si nevšímá svého souseda, přestože koně, co se na něj lepí vůbec nezná. V našich podmínkách něco zcela nevídaného. Koně jsou tak hustě, že tvoří chodník a jezdci, chtějí-li s někým o kus dál prohodit pár slov, se nerozpakují po jejich zadcích přejít. Nikomu to nevadí. Je to masová konzerva z lidí a koní.

IMG 0001

Mongolský zápas je dle mého v podstatě hodně primitivní. Jde jenom o to, aby jeden zápasník porazil druhého na zem, bez použití úderů a kopů. Zápas je obřad, je to prastarý rituál. Zápasníci jsou téměř nazí. Mají vysoké boty, malé vesty s dlouhým rukávem a tradiční špičaté čepice. Zápasník vběhne na kolbiště před lidi a tam se dvakrát plácne do stehen. Každý má svého trenéra, nebo spíš sekundanta a sudího v jednom. Tomu se ukloní. Jednou rukou ho obejme a obtančí ho dokola a pak mu dá svojí čapku. Dřepne si na bobek a poplácá zase stehna. Sekundant zvedne jeho ruku a začne zpívat o zápasníkovi. Píseň má moc a může odebrat část síly soupeři. Je to vyprávění o zápasníkovi jak protivníkovi zaseje do srdce strach. Druhý zpívá o soupeři. Za zvuku bubnů se postaví proti sobě a začnou. Snaží se navzájem uchopit a vyvést z rovnováhy. Kdo se dotkne kolenem země prohrál. Vítěz zvedne ruku a poražený pod ní proběhne. To je symbolem podřízení. Vítěz tančí na jedné a druhé noze S rozpaženýma rukama tanec orla. Pak se ukloní divákům. Kdo zvítězí, ten postoupí do dalšího zápasu. Ve finále stanul můj favorit. Nejmenší a nejlehčí ze všech. Rychlý, šlachovitý chlapík a proti němu chlap obluda. Mám pocit, že tak velkého chlapa jsem nikdy neviděl. Přijde mi, že má snad dva a půl metru. Hlavu má zrůdně boulovatou. Je to monstrum, jak z amerického filmu. Zápas začal a happy end se nekonal. Obluda hravě zvítězila.

V davu diváků jsem najednou zaslechl češtinu. Rozeznal jsem partičku českých hošánků a slyšel jsem jak se mezi sebou baví. Zesměšňovali zápasníky i vše, co se kolem děje. Bylo to nemožné a já jsem se za ně tak hrozně moc styděl. Je to divné, ale najednou cítím, že s nimi nemám a také nechci mít nic společného. Tak daleko od svých, na druhém konci světa, jsem se zanořil do davu a zapřel své češství před vlastními krajany. I takový jsme my- hrdí potomci evropské kultury ... Jsem tak rád, že tu jsem jen sám za sebe, že se všeho tady mohu dotknout svýma rukama.

         Den se zhoupl do poslední části a hustota opilců na sto metrů čtverečních značně vzrostla. Dává mi dost práce setřást všechny otrapy. Vzpomněl jsem si na Batkovo varování, že Mongolové, když pijou, tak se hodně perou, s čímž jsem měl také již své zkušenosti. Usoudil jem, že bude nejlepší odsud vypadnout. Policajti už uklidnili několik začínajících praček. Nic vážného, ale může to tu být večer dost divoký. Místní si tuhle párty s příbuznými dokáží pořádně užít. Konec konců, kdy se jim zas povede se dostat do společnosti. Dnes skoro vůbec nepršelo a většinou svítilo slunce, je sucho a jen kaluže a vyjeté koleje říkají, jaké to bylo včera peklo. Po marné snaze najít Batku nebo někoho známého, mě ty koleje vedou zpět k Charchorin. Snad někoho najdu u Batkovy mámy.

Jenže to jsem přestřelil. Courám už pěknou dobu ulicema a ten její barák nemůžu zaboha najít. Všechny ulice jsou stejný. Všude obrovský louže a ty samý prkenný ohrady. Jsou dost vysoké a není přes ně vidět. "Sakra" - nedá se nic dělat. Večer se kvapem blíží a já mám jen to, co mám na sobě. Musím dojít zpět do jurty. To se teda projdu. Vyrážím svižnou chůzí na hřeben nad městem, kde stojí posvátná hromada šutrů a soumrak se blíží.

Pahorek jsem minul a ťapu si to stepí podél řeky. Šeří se. Dojíždí mě parta rozjuchaných mongolských mladíků. Je jim tak do dvaceti. Jsou trošku máznutý, ale ne moc. Je jich šest a jak je v kraji zvykem, tak slovo dalo slovo a už se vezu za zády jednoho z nich. ,,Ty brďo, to je klika".

Klukovi, co mu dýchám na záda, podávám svůj notes s fotkama, což vždy zabere. A už jsem jejich. Táhnem s sebou na špagátě náhradního koně a já se kluka ptám, proč nejedu na něm. On říká, že nemá sedlo a já že mi to nevadí a že to bude lepší. Přesedám a kluci se diví, jak prý pěkně jezdim na koni. Rusky vůbec neumí, ale i tak si výborně rozumíme. Asi je to tím, že mají upito. Ujeli jsme asi tři sta metrů, když na mě jeden z těch, co jeli za mnou volá, že mi vypadlo něco z kapsy. Všichni zastavujeme a chlapík co na mě zavolal sesedl z koně. Já koukám, co tam leží a on to zmuchlanej papír od čokolády. Najednou mi bylo hrozně trapné, že se ukáže kvůli jaké blbosti slezl z koně. Má reakce byla automatická. Dojel jsem k zmuchlané kouli dříve, než tam stačil dojít. Sehnul jsem se a sebral jí ze hřbetu koně. S nevinným výrazem říkám, ,,To nic, to je jen papír". Tohle bylo na chlapíky fakt moc. Všichni zkoprněle zírají a mlčí. Po chvilce se nadechnou a začnou křičet jeden přes druhého. Hulákají na sebe i na mě. Trochu mě to překvapilo. Takovou reakci jsem nečekal. Tři ke mně přijeli a potřásají mi rukou a vykládají, jaký jsem pašák. I na Mongola je to s koněm bez sedla slušný výkon a prý nikdy neslyšeli, že by tohle dokázal bělouš. Dodneška si prý mysleli, že cizinci vůbec jezdit nedokážou. Nadýmal jsem se pýchou jako krocan a musím říci, že mi tohle fakt dělalo dobře. Připadal jsem si úžasný jako Bůh. Do té chvíle jsem si ještě nikdy nepřipadal jako takový borec a od té chvíle už vůbec nikdy. S troškou nadsázky jsem právě dosáhl vrcholu svého koňáckého života. No, komu se stane, aby ocenila tímto způsobem jeho jezdecké schopnosti parta mladých pastevců, kteří na hřbetech koní vyrostli.

IMG 0036

Pak věci dostaly doslova rychlý spád. Z místa jsme vyrazili tryskem. Kluci se chtějí také předvést, že umí jezdit a já nehodlám ztratit právě nabytou reputaci. Už je téměř tma. Letíme podél řeky jako jezdci apokalypsy. Vůbec nic nevidím, jak mi slzí oči v soumraku. Svůj osud jsem zcela odevzdal tomuto koni, kterého jsem potkal právě před chvílí. Vnímám jen, jak letíme po pláni plné kamenů velikosti pěstě dospělého muže. Nikdy mě nenapadlo, že nějaký koník dokáže po něčem takovém běžet, ale tito to zvládají zcela bravurně a ještě takovým tempem. Mongolský kůň mě denně překvapuje. Jsou to ptáci s neviditelnými křídly. Hlavou mi bleskne vzpomínka na ty, co máme u nás. Kolikrát mají ti místní větší životaschopnost a výdrž? Pětkrát ? Desetkrát? Kdo ví?

151

Není divu, že u jurty jsme co nevidět. Vidím, jak babička otevřela dveře, aby se koukla, kdo se to žene nocí jako šílenec. Všichni jsme se nahrnuli do jurty. Nikdo kromě babičky tu není. Kluci mají zarudlé tváře, rychle se nalejvají kumisem a cpou si tváře vším co najdou. Mezitím jeden přes druhého babce vykládají jaký jsem jezdec a co že to všechno nedokážu. Babička neříká nic. Chlapci se spěšně loučí, říkají že jedou daleko. Všichni mi potřásají rukou. Loučíme se jako nejlepší kamarádi.

Když odjedou, tak na mě babička dlouho mlčky kouká.

Do noci jsem vyhlížel Batku. Bál jsem se, že mají o mě starost. Jak jsem později zjistil, tak je vůbec nenapadlo se o toho cizokrajného vojáka bát. Později jsem je podezíral, že si trošku myslí, že jsem tak nějak nesmrtelnej. Byla tma a pro změnu pršelo. Několikrát se jdu podívat na zapadlá auta a pomáhám tlačit. Mám pocit, že tu jsem odjakživa.

Dnes spím v Batkově posteli já.....a déšť tluče na plachtu jurty.