Ve stepi

Když jsem vyskočil z autobusu, tak mé nohy zvířily obláčky prachu. Vítr, který foukal od západu, zvedal spoustu písku a společně s několika papíry je hnal ulicí, kterou ohraničovaly dlouhé prkenné ohrady, za nimiž štěkali psi a křičely děti. Autobus byl na konečné, lidé se pomalu rozcházeli a já tu stál s batohem u nohou. Frantík vystoupil předchozí zastávku u turistického kempu.

Za chvilku jsem zůstal stát sám v ulici a cítil jsem úžas a také trošku zklamání, jak toto městečko s prastarou tradicí vypadá. Nevzhledné malé domečky, často z nehoblovaných prken a plechem na střeše. Ploty, za které není vidět, a ulice, na kterých se střídala místa s udusanou hlínou a pískem, a obrovské kaluže plné kalné vody. V ulicích nestála žádná auta, zato křižovatkou projelo několik jezdců na koních... Slovy klasika: “Musel jsem ujet tisíce kilometrů, abych našel takovou díru.“

Slunce se pomalu klonilo k západu a já si musel pospíšit, abych se do tmy dostal co nejdál odsud. Vidina noci v ulicích této osady mě vůbec nelákala.

Až po nějaké době jsem zjistil, že staré Karakorum leží ve stepi nedaleko toho nového. Později jsem se tam vrátil na koni, abych si ho prohlédl. Z města vlastně zbyla jen kamenná obvodová zeď, vysoká asi čtyři metry, ohraničující prostor pět set krát pět set metrů, v jejímž nitru stojí  tři svatyně zasvěcené buddhistickým božstvům. Mongolové město obcházejí nebo podle tradice objíždějí po slunci, což jsem učinil i já, a vždy něco obětují (stuhy, drobné peníze, vodku anebo alespoň zápalku).

 

Zápisky z deníku


    Na prvním hřebenu za městem stojí veliké Ovo (Obo). Veliká hromada kamenů, obětin a koňských lebek. Obětiště, kde se každý kolemjdoucí pomodlí za zdar své cesty a poděkuje duchu míst za to, že ho nechá projít. Těmito stavbami je krajina doslova prošpikována a je vidět, že šamanská tradice společně s Mongolským buddhismem je mezi lidmi velice silná i přes dlouhá léta komunismu. Na kopečku za městem jsem si sedl, abych si odpočinul, když ke mně přišla nějaká mladá holčina. Říkala, že žije dole ve městě a že je jí patnáct. Bavili jsme se spolu asi hodinu, i když jsme si vůbec nerozuměli. Byla první člověk, s kterým jsem se tady bavil, tak jsem jí obdaroval několika drobnostmi a balíčkem žvýkaček. Měla velikou radost. Pak se zvedla a šla domu. Po dvou kilometrech sestupu k řece jsem potkal pastevce se stádem ovcí. Vykouřili jsme spolu mojí dýmku a on mě zval na přespání k sobě domu, ale já nechtěl zpátky do města.

Pokračuji dál proti proudu řeky. Jezdí sem asi fakt hodně turistů. Mongolové se mě ptají na dolary a i vrtulník. Spal jsem hned u řeky. V noci pršelo, ale né moc. Něco mi v noci přišlo krást moje poslední plesnivé placky. Zavrčel jsem na to a ono to uteklo, ale bohužel i s mojí igelitkou, čímž se mi zásoby opět ztenčily. Asi toulavý pes. Ráno mě vzbudili rybáři z města. Ano jsem tu.

Již nějaký čas postupuji kolem řeky, která je dost divoká. Pochod mě dost vyčerpává. Nikde neroste žádné křoví a i tráva je dost zpasená. Je vidět, jak se kočující stáda doslova zakusují do krajiny. Nějaké stromy jsou až na vrcholcích kopců. Na jeden jsem se vydrápal. Nahoře na špičce suchého stromu seděl orel a trošku zvědavě a trošku pohrdavě si mě měřil. Z hory jsem s úžasem pozoroval řeku, jak se klikatí obrovským údolím, širokým několik kilometrů. Napočítal jsem, že se větví do devíti ramen. Vzhledem k nadmořské výšce a čistotě vzduchu je vidět opravdu hodně daleko. Dost mě to klame. Vždy se někam vydám, že je to kousek, a pak tam jdu půl dne. Ze stromů pode mnou se odloupl další orel. Ještě nikdy jsem se nedíval orlu za letu na záda. Z hory jsem také viděl, že nedaleko je v řece malý ostrůvek s vrbami. Rozhodl jsem se, že se tam zabivakuji.

Kolem řeky žijí Mongolové, ale o turisty asi moc nestojí. Dnes ráno mě vzbudili yaci, kteří se přebrodili na můj ostrůvek pást a teď mi rozebírají tábor. Jsem pořád hrozně unavený, i když jsem neušel moc. Asi je to nedostatkem jídla. Dost se mi srazil žaludek a deset deka potravy mě na celý den nasytí. Poslední pořádné jídlo jsem měl před dvěma týdny s Rusama na Sibiři.

Dnes to dost fouká. Přišlo se na mě podívat stádo koní a pak také krávy.

Odpoledne jsem se odhodlal jít navštívit Mongoly do nedaleké jurty. Říkal jsem si, že zkusím koupit nějaké mléko. Přišel jsem tam a ukázal, co chci. Dostal jsem za 200 tugríků plný ešus, ale kumisu. Jeden z nich mluví trošku rusky.

Ležím na svém ostrově a dopisuji deník. Jsem tu jako Costner v Tanci s vlky...

S Mongolem jsem se celkem spřátelil. Ukazoval mi svého nejoblíbenějšího koně a překrásně zdobené sedlo. Bylo na něm vidět, že sem jezdí turisti při návštěvě starého města. Hodně jsme mluvili o penězích a o autech.

Je mi tu smutno. Kumis není špatnej.

Mongol se jmenuje Batejra. Bylo na něm vidět, že mu dá dost práce si mě někam zařadit. Jsme skoro stejně staří. Občas přijede na návštěvu. Minule dovezl kus pečeného tarbagana, což je stepní svišť. Pohostil jsem ho za to posledním pytlíčkem šumáku. Trošku to špatně pochopil a nasypal si ho celý do pusy. Chvilku koulel oči, a pak se smál jako blázen. Říkal mi, že takovýhle člověk k nim ještě nikdy nepřijel.

Po čase se mi svěřil, že jsem pro něj byl záhada. Měl jsem dost levných věcí z vojenského výprodeje a on si myslel, že jsem nějaký voják z českých speciálních jednotek, jen pořád nedokázal pochopit, co dělám zrovna u nich, tak daleko od domova. Říkal mi, že bylo vidět, že jsem drsňák a že nejsem turista. Nejspíš se mě trošku báli, jako já jich.

Připadá mi, že jsem pryč celou věčnost. Zkoušel jsem chytat ryby na vlasec, ale je tu hrozný proud. Nejspíš by to chtělo třpytku, ale voda je stejně přikalená, protože tu je zrovna období dešťů.

Dnes jsem měl v noci ošklivý sen. Ještě pár dní a dojde mi jídlo. Celé dny pozoruji koně ve stádech a vidím, jak je každý jiný a jak hrají svoji roli v celku, z kterého se skládá barevná mozajka. Pravidelně přicházejí yaci a krávy. Brzo asi nějakou sním. Krajinou se potulují stáda. Krajinou, která se absolutně nehodí k pěší turistice.

Půjdu na výpravu proti proudu, i když vím, že tam stejně nic není. Viděl jsem to z kopce.

Přijel mě navštívit můj Mongol. Povídali jsme o všem možném. Dozvěděl jsem se, že vodopády, ke kterým jsem se chystal a co se podle mapy zdály býti za rohem, jsou 120 kilometrů daleko. Říkal, že jede k příbuzným pít vodku za řeku, ale že nepije rád, což nebyla pravda, jak jsem časem zjistil. Že politici tu jsou na prd a parlament je rozloženej. Takže jako u nás. Dobrý kůň prý v Mongolsku běží rychlostí 80 kilometrů za hodinu a stojí sto tisíc tugrýků, ale hodně dobrý kůň má cenu jeepu. Takže spad nejspíš z višně. Prý má sedm koní, a pak ještě kobyly a hříbata, což nejspíš koně nebudou. Turistů je tu prý fakt hodně moc. Přijedou před jurtu mikrobusem, chvilku očumujou, pak zaplatí a frčej. Těch sedm koní má prý, aby je mohl povozit. Zas tak horký to ale nejspíš nebude. Jsem tu již kolik dní a žádného jsem u nich neviděl (a vlastně celou dobu ani jednoho. Zřejmě nevědí, co to je Karlův most.).

Již několik dní je tu hrozná zima a dost leje. Přívalové deště a kroupy. Krajem se prohánějí děsivé bouře, které mě doženou tak dvakrát denně. Jsem pořád mokrý i věci v batohu jsou durch, a já je nemám kde usušit. Výprava do hor za zdivočelými koňmi mě mohla stát život. Nejdříve mě málem utloukly kroupy jako pinkponkáče (mám rozbitou hlavu), a následně mě mohl smést sesuv půdy odstartovaný přívalem vody. Zdejší krajina je na naše poměry opravdu hodně divoká a dělá si s lidmi, co chce. Dal bych celý svět za suchý spacák, a ten bych hned ráno vyměnil za koně, abych nemusel chodit pěšky. Musím uzavřít moc výhodný obchod s Mongolem. On mi půjčí koně a já mu dám, dejme tomu, třeba baterku v propisce nebo ešus. Stejně už skoro nemám, co do něj dát. Na druhou stranu, teplej čaj má také něco do sebe.

Celou noc lilo a všechno mám mokré. Je mi zima a nemám se kde usušit. Doufám, že brzo přestane. Pozval jsem se k mojim Mongolům na snídani a tak dál. Po poledni jsem šel na ostrov, a jelikož se blížila zase bouřka, tak jsem se opevňoval. Bouřky tady vypadají úplně jinak nežli u nás. Je to děsivá šedá stěna, z které vyletují blesky. Když přijde, tak často s krupobitím. I v poledne je tma jak za soumraku. Po bouřce je často duha, často dvojitá a viděl jsem již i trojitou. Ze svahů, kde nebylo nic, se valí dolu malé řeky. Do půl hodiny jsou pryč a do hodiny je sucho, jako kdyby se vůbec nic nedělo. V ten moment vrčí vzduchem velké kropenaté kobylky. Jsou krásně barevné. Nejčastěji fialové.

Jsem hodně sám. Vůbec jsem netušil, že jde být na světě tak sám. Člověk se sklání před velikostí a silou matky země. Všude obrovský prázdný prostor. Desítky kilometrů ničeho. Jen hory, step a mraky. Často mám pocit, že slyším hlasy. Jako by ta země se mnou hovořila. Našel jsem klid sám v sobě a odevzdání se tomu, co se má stát. Vše, co se tu děje, je záměr osudu a já jsem jen zrnko písku koulející se na dně mého ešusu. Step je mocná a je na místě poděkovat duchům, když nás nechají projít.

Nebe asi dvacet kilometrů proti proudu je temně inkoustově modré a vzduch hřmí jedním velkým nepřetržitým hřměním. Blíží se ke mně to největší stádo nebeských koní a já tu jsem malý a sám. Dnešní noc bude zlá. Večer přijel Batejra. Říkal, ať jdu k nim. Můj ostrov bude prý do rána pod vodou.

Žiju u Batkovy rodiny. Moc se mi líbí překlady jeho lidí. Žena je Sluneční paprsek, starší syn Modré nebe a mladší je Tkanička a pes je Himbe. Ještě je tu babička. Tý je 74 let a je klasická buddhistka. Je to hrozný dříč. Celý den jí vidím pracovat. Zrovna připravuje k jídlu kozlí hlavu. Zdejší jídlo je skutečně nezvyklé. Některé věci jsem fakt rád, když je nevidím při jídle nebo když nevím, co to je. Lidé zpracují a snědí úplně všechno. Mléčné výrobky a zvířata komplet. Jen rostlinná strava chybí úplně. Akorát kumis, ten můžu fakt pořád. Je určitě moc zdravý.

Každý tu má svojí práci. Mě Batejra poprosil, jestli bych nemohl hlídat v noci jejich ovce. Kolem Nádamu se prý pohybuje krajem spoustu zlodějů. Jen mě důrazně žádal, že nesmím nikoho zabít, že bych šel na hrozně dlouho do vězení. Nejspíš si myslí, že jsem skutečně nějaký cvok.

Přestěhoval jsem se do jeho staré černé volhy, takové, v jakých u nás za komanče jezdili papaláši, a hlídal ovce. Přes den jsem pomáhal, jak jsem mohl. Dojil kobyly a hlavně koukal, jak co dělají. Také jsme často jezdili a hledali zatoulaná stáda. Obzvláště koně, ty se dokázali přes noc zaběhnout i dvacet kilometrů daleko. Jezdil jsem bez sedla, protože jsem na to zvyklý a jejich sedla jsou pro mě vražda. Mongolové říkali, že jezdím stejně dobře jako každý z nich, a prý neviděli bělocha ještě takhle jezdit. Já byl hlavně rád, že už nemusím chodit pěšky. Jídlo jím fakt minimálně. Bojím se jeho kombinace s kumisem. Naučil jsem se to třídit, co ještě snesu, a co je již moc.

Dnes na trhu na mně Batka somroval flašku vodky. Tak jsem mu slíbil, že dneska jednu koupím. To budou mít doma z nás radost. Chtěl bych vyfotit babičku. Je fakt krásná, ale nechci být nezdvořilý. Babička peče před jurtou kozlí nohy i s chlupama a kopytama. Mňam, to bude dobrota.

Batka mi včera říkal, že by rád koupil moje nové vojenské boty (šetřil jsem je na nejhorší časy, ty co mám na noze se již rozpadají), že má již jen jedny jezdecké. Dnes ráno jsem se rozhodl a boty jsem mu dal, a k tomu jedny nové tlusté ponožky. Měl velikou radost.

Tak jsem pojedl kozlí hlavu. Sice mě trošku odrazoval veliký, tučný, vařený červ na kraji lavoru, ale přemohl jsem to. Jen velikou pochoutku, vařené oko, jsem odmítl. Batka mi ho stejně nabídl jen ze slušnosti a měl velkou radost, když jsem mu ho nechal.

Často se bavíme o životě, o práci, o ženských a o víře. Je to můj veliký přítel, který se již brzo ztratí v hluboké stepi a v propadlišti času. Oba víme, že tento okamžik se nebude více opakovat, a hltáme navzájem příběhy ze života toho druhého.

Nejsem líný jet dvacet kilometrů na koni do dřevěné boudy, abych si koupil půl roku prošlou čokoládu. Ale jen jednu. Je moc drahá. Za tři dny vyrazím zas. Je to jediná šance, jak je nesežrat obě najednou...