Závod ve stepi

Nenajdeš dva stejné koně ve stepi, jsou různí barvou, ale i povahou ... a jsou jich tisíce.

Já poutník jsem, jenž toulá se prostorem a bloudí časem. Šel jsem krajinou a našel jsem údolí. V tom údolí stál celý hrdý národ ... a čekal.

Je 24. července. Za dva dny je Nádam. Dozvěděl jsem se, že ten, co byl nedávno v Ulanbátaru, byl pouze regionální. Ten národní bude teď tady. Tradičně nedaleko hradeb Karakorum, hlavního to města staré říše. Až Chán Kublaj přesunul hlavní město do Pekingu.

K Batkovi se dnes odpoledne začali sjíždět hosté. Je to takový střet různých světů. Přijel Batkův bratranec Baska se svojí čínskou ženou. Baska je inženýrem v hlavním městě a dorazili v novém bílém mercedesu, který co přijeli se ženou pucujou hadrama, až se celý blýská. Baska mě zval k sobě, až odsud pojedu domu. Také povídal, že zná mého dobrodince Ganchua a že to je velký mafián. Mně je to konec konců fuk.

Také dorazil babiččin bratr se ženou. Jsou to lidé přes osmdesát a přijeli více než sto kilometrů na koních. Babiččin bratr na mě udělal dojem. Je to vysoký přímý muž, šlachovité postavy a vrásčité tváře, z které září živé oči. Velice se o mě zajímal a také o můj svět. Byl to první člověk, který se skutečně vyptával na to, jak se u nás žije. Pozorně mě poslouchal a hodně trefně kladl otázky. Nakonec posmutněl a povzdechl si, že nebude trvat dlouho a bude to u nich všechno také tak. Nakonec dodal: „Ale to já už budu se svým koněm na dlouhé cestě.“

Od poslední výpravy přes kopce mám stále mokré boty, protože ty druhý má Batka. Pořád se tady něco děje, ale já to nestíhám zapsat, protože bych nedělal nic jiného. Stále mě trošku bolí zub a je mi špatně od žaludku. Už dva dny jsem prakticky vůbec nejedl. U Mongolů jídlo jen předstírám a to dost obtížně. Mám takový trik. Vše o čem vím, že mi teď neudělá dobře, nenápadně plivu do rukávu od kabátu. Pak jdu za jurtu a obsah rukávu vysypu Himbemu, díky čemuž mě skutečně miluje. Jen doufám, že mě při tom nikdo nenačape. Vůbec nevím, co bych jim vykládal. Těžko někomu říci: „Nezlob se, mně je prostě z jídla, co mi dáváš špatně.“ Je fakt, že jsou místní mnohem trénovanější. V pohodě zbaští i věci úplně pokryté plísní a vůbec to s nimi nehne, a i jinak jídlo „dávno po záruce“, je vůbec nevyhodí z kolejí.

26. července.

A je to tady! Dnes je Nádam!

U Batky je už od včera velké množství Mongolů. Dokonce tolik, že jeho mladší bratr Bathéra šel spát ke mně do Volhy, protože jeho postel byla obsazena návštěvou. Večer bylo dost veselo, ale pak se začala pít hodně vodka a já usoudil, že bude lepší, když se vypakuji a půjdu spát. Místní jsou moc milí, ale jsou-li opilí, tak jsou dost nevypočitatelní a mnohdy agresivní. V noci mě v autě vzbudil opilý Batka a chtěl můj nůž. Ptal jsem se ho, na co ho chce a dostal jsem docela strach, že se něco semele. Navíc je tady můj nůž jediná jistota, kterou tady mám, takže ho dávám z ruky jen velice nerad. Navíc někomu takhle opilému...

Batka řekl, ať se nebojím, že je potřeba zabít ovci a zahnat noční hlad. A můj nůž je jedinej široko daleko ostrej. Riskl jsem to. Ráno z ovce zbyla s bídou jen hromada kostí. Od Batky vyrazila karavana aut do Karakorum. V údolí řeky je velké množství stanů, aut a Mongolů na koních. Je vidět, že se chystá něco velkého. Celá step je v pohybu. Jelikož teď hodně prší, tak je země pořádně rozblácená a každou chvíli je vidět nějaké auto zapadlé do bahna. Bratranec Baska, ten s bílým mercedesem, kterého dva dny s manželkou šperkovali, zapadl do bahna až po nápravy a auto leželo břichem na rozblácené zemi jako nějaký líný hroch. Srdce mu muselo krvácet. Všichni Mongolové slavnostně oblečení ho tahali ven, včetně mě, takže jsme pěkně sborem obalený bahnem. Lidé jsou solidární. Teď je důležité, abychom se všichni dostali na místo závodu. Nejprve jsme zajeli do osady, kde jsme objeli všechny Batkovy příbuzné a rozvezli jim kumis. Je to skutečně rozvětvená rodina a zdá se, že její velká část žije v osadě. Pořád říkám v osadě, ale ono se vlastně jedná o regionální město Charchorin. Teď sedíme u Batkový mámy v baráčku (na místní poměry vilka, u nás nestvůrná. Šílená bouda). Podává se rychlé občerstvení - umyvadlo se zbytky nějakého zvířete. No, raději vynechám. Soukáme se do aut v ještě větším počtu a opět vyrážíme. Jede nás asi pět přeplněných vozů. Většina lidí z naší karavany mě zná, ale já bych přísahal, že mnohé z nich vidím poprvé.

Vůbec jsem si nedokázal představit, co mě během několika dalších chvil čeká. Cesta na Nádam byla skutečná síla a já jsem nikdy nic podobného neviděl. Vypadá to, že v daný moment má pro celý svět význam jediná věc a tou je, dostat se tam do toho údolí. Stovky aut a motorek, valící se ze všech směrů rozmoklou stepí. Každou chvíli míjíme zapadlá nebo nepojízdná auta. Volhy, moskviče, mercedesy, zily, uvazy, japonci...no prostě všechno. Některá auta se majitelé pokouší ještě rozhýbat, ale mnohá ponechali tam, kde uvízla a pospíchají dál, aby celou událost nezmeškali. V korytě říčky je dokonce vidět převržený náklaďák, který vezl limonády na prodej. Nechali ho prostě v řece svému osudu a odešli. A proud rozebírá basy a roztlouká lahve s jasně barevným obsahem. Mezi auty se v chaotické křeči proplétají tisíce jezdců na koních. Jak museli působit děsivě, když se kdysi dávno vynořili na hranicích Evropy. Já vše sleduji namáčklej na sklo auta a přijde mi to absolutně monumentální. Celé osazenstvo našeho vozu se modlí, abychom také neuvízli.

Vypadá to, jako by se najednou celé Mongolsko zbláznilo. Největší síla to je u jediného můstku přes říčku. Na místě je vyznačená průjezdná dráha. Haldy aut a lidí. Mezi tím se proplétají výtečníci na koních a já teprve teď poznávám, čeho je mongolský koník schopen. Jsou to úplně jiná zvířata, než ta, na jaká jsme u nás zvyklí. Když vezmu v potaz, že většinu času tráví někde ve stepi, kde potká nanejvýš yaka, a teď tohle. A oni nehnou brvou. Ty koně můžou jít hned do války. Mongolové nikdy s ničím nespěchají, vyjma této chvíle. Kdo tam nebude, tak jako by nežil.

Celou dobu hustě prší. Mám mokré nohy. Boty mi ještě od včerejška neuschly. Byla mi pekelná zima, tak jsem si vzal do bot igeliťáky. To zabralo.

Dorazili jsme na místo. Jsme na stráních údolí širokého asi pět set metrů. Dolní plocha údolí je rovná jako fotbalové hřiště a táhne se rovně zhruba tři kilometry do dálky, kde se rozevírá do stepi jako trychtýř. Na nejvzdálenějším konci, kam dohlédnem, jej uzavírá nízký hřeben. Z kteréhokoliv místa se dá celé údolí přehlédnout. Prostě geniální místo, pro tak náramný cirkus, který se tu chystá. Celý spodek údolí lemují bílé provazy a za nimi stojí nepřístupně a děsně důležitě se tvářící policajti. Policajti jsou holt všude na světě stejní.

Čekal jsem, co se bude dít...a několik hodin se nedělo nic. Plno lidí, aut a hustý déšť a jinak se neděje vůbec nic. Jezdci trpělivě sedí na svých koních, zabaleni v pláštěnkách a dhelech. Kouří cigarety a po tvářích jim teče voda. Koně mají svěšené hlavy a po jejich tělech stékají potůčky deště, stejně jako po jejich pánech. Jsou, jako by se tu zapomněli, z nějakých strašně dávných časů. A svět se zastavil, aby se nadechl před ohromným výkřikem. Jen déšť a zvuk dopadající vody. Auta zmlkla a zapařila se jim okna.

Pak začali být Mongolové najednou neklidní. Jdu se podívat, co se děje. Půl hodiny furt nic, ale údolí začíná syčet jako Papinův hrnec, než se začne vařit. Náhle se v dálce na obzoru objeví tečky. Už je to tady! Dav se vlní za špagátem. I promočení policajti se probrali a začínají se tvářit ustaraně. Udržují lidi tam, kde mají být.

Po stepi přibíhá první. Je jako orel, s obrovským náskokem před ostatními a se svým mrňavým jezdcem na zádech. LETÍ, je svobodný a mocný. LETÍ, stejně jako stovky jeho předků. Na tom koni není příliš znát čtyřicet kilometrů ostrého cvalu. Je to on ! Obyčejnej, tuctovej hnědák......pravděpodobně nejlepší současný kůň Mongolska. Mezi křídly orla sedí malej chlapec. Chlapec a kůň - chvíle, pro kterou se oba narodili. Pět set metrů od cíle kluk pouští otěže a mává rukama nad hlavou. Je vidět, že jásá. Slyšet to ale není. Údolí explodovalo. Dav chlapcův křik přehluší. Všichni lidé jsou pyšní, jako by právě přijížděl jejich syn. A už přibíhají další. Druhej a o několik koňských délek třetí a čtvrtý. Do poslední chvíle běží hlava - hlava. Bělouš a tmavej. Voda a oheň. Lidé jsou dojatí. Dav vře. Tisíce lidí křičí a povzbuzují. Koně letí a jejich kopyta se nedotýkají země.

My Evropané nikdy nepochopíme, že pro tuto chvíli mongolský člověk cestuje stovky kilometrů autem, nebo na koni. Brodí se rozmoklou stepí. Tlačí svůj vůz, až po dveře zapadlej v bahně. Sám promočený, až na stehnech a pak několik hodin čeká v dešti, aby mohl vidět šestiletého caparta na koni. Není to sportovní nadšení! Je to národ! Je to pýcha Mongolska a ten kůň s malým klukem na zádech, jsou jejími symboly. Tady jsou si všichni rovni. Zbohatlík z Ulanbátaru s drahým autem, až po střechu od bláta a pastevec ze stepi, ve svých nejlepších šatech, se sedlem zdobeným stříbrem, které má cenu vozu, sedící na svém nejlepším koni.

Ale už přibíhají i ostatní koně. Někteří bez svých malých pánů. Ti teď pravděpodobně bulí někde ve stepi. Všichni závodníci bojují do posledního metru. Najednou jeden kůň asi sto metrů před cílem zastavil a i na tu velkou dálku je vidět, jak se mu třesou kolena. Asi sedmiletá holčina z něj sjede jako had a snaží se ho tahat dopředu. Mnoho lidí vykřikuje. Vědí, co to znamená. Někteří probíhají okolo policistů a běží k této dvojici. Koni klesá hlava… Pak se mu podlamují nohy a on se kácí na zem. To už dobíhají první dospělí a snaží se ho zvednout ze země. Policajti drapli staříka, který snad ve svých osmdesáti běží přes step ke koni. Chvíli se s ním tahali. Jeden z policistů zvedl obušek, druhý však jeho ruku zachytil. Bylo vidět, že to děda nevzdá. Pak policajt ukazuje dědovi, aby šel. Mongolské srdce zvítězilo nad policejní uniformou. Kolem koně už je asi padesát Mongolů a zvedají koníka na nohy. Lidé za provazy už vědí, že je to marné. Mnoho jich pláče ... Kolem běží další závodníci. A on leží na zemi a ví, že odchází a ti, co se ho snaží zvednout, to vědí také. Jeho duše roztahuje křídla ptáka a naposledy zakrouží nad stepí. Dívám se na ni a pláču s ostatními lidmi. Byl tak nadějný. Stařeček zpívá píseň odcházející duše. Rukama s roztaženými prsty přejíždí nad tělem koně a pak je vytřásá západním směrem. Někdo mu podá lahev vodky a děda ji rozlévá do čtyřech světových stran. Lidé se pomalu rozcházejí. A on tam leží. Dobíhají poslední závodníci.

Mezitím se už dav přesunul k prostoru, kde se vzdává hold vítězům. Vítězové sedí na svých neosedlaných koních a na hlavách mají žluté čapky, co vypadají jako koruny. Děda kluka, který vyhrál, vede koně za otěže na prostranství a zpívá píseň vítězného koně. Po jeho starých tvářích se koulejí slzy. Je tak hrdej. Dva jiní staříci kráčejí po stranách a dřevěnými mečíky otírají pot nebeského koně. Je to posvátná bytost, která jim byla dána. Všichni vítězní koně chodí v kruhu a ochotné ruce za nimi nosí dary pro vítěze, zdvižené na ramenou, aby si je mohli všichni prohlédnout - novou motorku, mikrovlnku, televizi. Lidé jsou velice štědří. Chlapec, který vyhrál, přijal také asi dvacet špičkových koní. I ostatní účastníci závodu dostávají mnohé dárky. Vše možné i nemožné. Lidé chtějí vidět koně a chlapce, o kterém se teď bude mluvit po celé zemi. Je čest a radost, přivést závodníkům hodnotný dárek.

Dnes je konec. Mongolové startují svoje auta a snaží se z údolí vyhrabat. Muž, který prochází kolem mrtvého koně, se rukou dotýká jeho hlavy a pak kořene ocasu. Jen se domýšlím, co to znamená. Je v tom veliká úcta.

Mongolové milují své koně, i když to není vidět. I takové je Mongolsko ...

Cesta zpátky je ještě šílenější nežli sem, protože celý den prší.

Batka ze mě vytáhl dva tisíce tugriků na flašku vodky. Kdyby mohl, tak by chlastal jako houba.