Zlatý Bůh

Zlatý Bůh sedí na svém trůnu v cihlovém domku a mlčí. Jeho oči hledí ven dvoukřídlými dveřmi a on sní o tom, jak by se prošel stepí. Lehl by si na zem a nechal by na sebe dopadat déšť. Pak by zavřel oči a celý den by naslouchal tomu, jak tráva roste. Ale nemůže. Je jen zlatý Bůh.

Batka nepřijel a stařenka mi, zřejmě pod vlivem včerejšího divokého vyprávění kočovnických hošanů, půjčila nejlepšího hřebce Batky a řekla, ať jedu najít její rodinu a pak šla dojit. Jako každý den.

IMG 0019

Uháním mokrou stepí a koník, který je nejcennějším majetkem rodiny, při mém každém výkřiku: ,,Ču, ču!“ zrychlí. U prvního údolí, které se napojuje zprava jsem se málem srazil s Batkovým nejmladším bráchou Bathéru. Je mu jedenáct, ale vypadá rozhodně na míň. Říkal, že spal u kamaráda, tak jsme do města jeli společně. Díky němu jsme k Batkově mámě přijeli přímo a bez hledání. Navíc je z koňského hřbetu vidět za ohrady. Nejspíš bych to našel i sám. U mámy bylo plno Mongolů a vypadalo to tam jako po boji. Musel to být pěkný mejdan. Lidé se povalují po dvoře i celém domě. Panímáma se potácí mezi nimi a nevypadá vůbec dobře. Když nás zaznamenala zarudlýma očima, tak nám kývla ke konvi s kumisem a odešla nejspíš zvracet. Batku jsem našel v obýváku na gauči a byl pěkně nalitej. Po chvilce se zvedl a vymotal ven. Načež trošku slaboduše koukal bezradně na Volhu a na svého koně, na kterém jsem já přijel. Zřejmě vůbec nechápal, kde se tady oba tyto dopravní prostředky vzaly tak najednou. Pak řekl něco jako: ,,Jedeš se mnou?“ Já naznačil, že ne. Pokrčil rameny, hodil si bundu na rameno nasoukal se s několika dalšími do auta a na třetí pokus odjel, nechajíce mě a svého koně napospas našemu osudu.

IMG 0025

Přehlédl jsem naposledy celé bojiště a znova jsem si uvědomil, jak ohromný problém je alkohol v Mongolsku. Ty lidi na to vůbec nejsou stavěný. S Bathérou celý výjev vůbec nehnul. Skočil na koně a zase se vytratil. Vypadalo to, že je rád, že mu nikdo nevěnuje pozornost a má volno se vším všudy. Já vzal koně a jel se podívat na staré hlavní město, dávné to sídlo Čingischána.

Vyhoupli jsme se na terénní vlnu a město se rozprostíralo pode mnou. Jsem tu podruhé, ale teď je kolem živo. Na toto místo směřuje hodně lidí z končícího Nádamu. Mongolové objíždějí město na koních po slunci. Jiní jdou pěšky a dotýkají se prsty obvodové hradby a přitom se modlí. Kdo má na spěch, tak město obkrouží alespoň autem. Je to zvláštní pocit jít cestou, po které chodily stovky let tisíce nájezdníků, jejichž hordy byly děsivou hrozbou celého středověkého světa. Stejně tak, jako já, jeli kolem hradeb na koních v minulosti i ti, kteří  se zrovna vrátili z dlouhé výpravy, při které pokořili další neporazitelnou říši. Pří cestě okolo města děkovali Bohům a každý obyvatel města mohl z hradeb jejich triumfální návrat vidět. Projel jsem masivní branou a zvažoval, co provedu s koněm. Nic moc jsem s sebou neměl a na koni byla jen ohlávka z koňských žíní a z ní visel kus provazu místo otěží. Sundal jsem otěže a svázal mu přední nohy. ,,No, snad ho tu ještě najdu“. Celý plac je prázdný, jen tu stojí několik svatyní a chrám. Nic velkého, ale význam má místo obrovský. Mongolové říkají, že právě tady je srdce Mongolska. Nejstarší je pravděpodobně veliká bronzová mísa, která stojí pod širou nebesky modrou oblohou a čeká na konec všeho bytí, aby pohltila vše, co zbude.

IMG 0026

Překonávám ostych a vstupuji k Bohům. Síla místa mě ohromuje. V jedné svatyni sedí Svatá bytost. Velká několik metrů s větvícíma se rukama a hledící očima do prázdna. Celá je blyštící se zlatem. Vzduch houstne kadidlem a každý, kdo vstoupí, zde nechá obětinu v podobě peněz, vonné tyčinky nebo alespoň zápalky. Sirky a papírky s modlitbami jsou úplně všude. Připadám si, že tady skutečně nemám co dělat. Cítím se stejně, jako když vstoupíte bez pozvání k někomu do ložnice. Mám skutečně pocit, že jsem se dotkl něčeho neopakovatelného. Po chvilce jsem se vrátil, když ve svatyni nikdo nebyl a božstvo jsem vyfotil. Bylo to, jako když, někomu kradu jeho kartáček na zuby. Nicméně, když jsem film doma nechal vyvolat, bylo na obrázku místo zlatého Boha jen zářící skvrna. Takže Bůh mi jasně řekl, co si o kradení jeho podoby myslel.

IMG 0024

Při východu z kláštera jsem potkal Bathéru s nějakým dalším klučinou. Kluci s basebolkama na hlavách byli rádi, že mají cizince z exotické Evropy jenom pro sebe a jali se mi dělat průvodce. Koupil jsem jim zmrzlinu a pak jsme nasedli na koně a jeli se podívat na místo, kde končil Nádam. Až k obzoru se táhlo ohromné smetiště. Cvalem jsme se vrátili do osady a v jeho ulicích jsme se honili na koních. Tryskem jsme se hnali ohromnýma loužema a dávali si babu. Nikdo z lidí se nezlobil, jen jsem občas zahlédl udivené obličeje těch, kteří si všimli, že jeden z kluků nezbedníků je chlápek s bílou hubou. Skončili jsme na tržišti, kde má Batkova ségra (nebo švagrová, nebo kdo to vlastně je), krámek a jídelnu. Klukům jsem koupil čokoládu a sobě masové chušury. Pak už jsem nechal kluky klukama a jel zpátky do jurty. Druhý den jsem byl z ježdění na koni celý rozlámaný. Spoustu času jsme strávili s chlapama tím, že jsme si povídali o koních, jako již mnohokrát předtím. Vyprávěl jsem jim o svých pokusech najít zdivočelé koně. Batka řekl, že tam za řekou na hřebeni hor je země koní. Tam odcházejí jejich duše a i většina těch, kteří utečou. Nikdo neví, proč to tak je. Prý tam přebývá duch koně. A také tam čas od času jedou a nějaké koně pochytají, ale je to moc těžké. Koně co tam jsou prý utečou před každým jezdcem. Už jsou dost divocí, navíc není lehké je na hřebeni dohnat. Přebíhají z jedné strany na druhou. Prchají sedly a průsmyky.

Měl jsem pocit, že Mongolové doufali, že po Nádamu už vypadnu, ale já měl ještě čas a tolik jsem chtěl vidět místní mustangy, že jsem se rychle rozhodl. Zítra vyrazím do země koní. Uvidí se jak mě duch koně přivítá… Ten večer jsem zahlédl stádo běžící nahoře po nebi mezi hvězdami.